Dluhová spirála
Začneme, jak bývá zvykem, od konce. Před třemi lety jsme započali naši cestu do období, co bychom mohli nazvat „inflační dekáda“. Vysoká inflace jen tak neodezní a bude se s velkou pravděpodobností po krátkém ústupu vracet v ještě větší síle a my si vysvětlíme proč. Toto se bude opakovat cyklicky, takže budeme procházet jakýmisi inflačními vlnami. Nejenže dlouhodobá vysoká inflace je něco, co vlády napříč světem chtějí, ale dokonce potřebují. Proto je potřeba nezapomínat na poučku, co nám říká, abychom nesledovali, co politici a odborníci říkají, ale co dělají.
Jak z toho ven
Projdeme si teď zjednodušený příklad toho, čím teď jako společnost procházíme. Řekněme, že naše mzda je v tuto chvíli 34 tisíc korun měsíčně. Představme si, že si chceme pořídit nový dům. Něco malého, hezkého. Podaří se nám najít přesně to, co hledáme, a protože nemáme dostatek vlastních úspor, tak se vydáme do banky pro půjčku. Na dům si vezmeme hypotéku ve výši 3 milionů korun. Teď si položíme jednoduchou otázku. Kolik bychom potřebovali celých měsíčních mezd, pokud bychom chtěli hypotéku okamžitě splatit?
Je to jednoduchá matematika:
Výše hypotéky / hrubá měsíční mzda = 3 000 000 / 34 000 = 88,23
Potřebovali bychom přibližně 88 celých platů, což je zhruba 7 let práce. Za předpokladu, že bychom neutratili ani korunu a dostali čistou mzdu rovnou výši hrubé mzdy. Co by se ovšem stalo s naší schopností splatit hypotéku, pokud bychom prošli dlouhým obdobím vysoké inflace? Řekněme, že následujících 10 let bude inflace 20 % ročně. V průběhu tohoto období roste cena všeho kolem nás včetně naší mzdy. Pokud bude růst naší mzdy držet tempo s růstem inflace, tak po 10 letech bude naše měsíční mzda činit 210 tisíc korun. Kolik bychom v tomto případě potřebovali celých měsíčních mezd ke splacení původní hypotéky?
Je to opět jednoduchá matematika:
Výše hypotéky / hrubá měsíční mzda = 3 000 000 / 210 000 = 14,28
Stačilo by nám zhruba 14 celých platů, což by bylo něco málo přes rok naší práce. Stejná velikost hypotéky, ale v jednom případě by nám její okamžité splacení zabralo 7 let práce, zatímco v druhém 1 rok práce. Inflace by nám pomohla ušetřit 74 mezd, tj. 6 let práce.
Je zapotřebí zdůraznit, že se jedná o velice zjednodušený příklad toho, jak to funguje a ignorujeme spoustu jiných proměnných, které v reálném světě dělají celou věc daleko komplikovanější a méně předvídatelnou. Nicméně principiálně to tak skutečně funguje.
Teď si to samé představme ve velkém měřítku, a to na úrovni států, co mají vysoké zadlužení. Vysoká inflace jim může účinně pomoci udělat vysoký dluh snadněji splatitelným, a to právě znehodnocením peněz. Znehodnocení peněz vede i ke znehodnocení dluhu, který je vyjádřen v dané měně. Znehodnocování české koruny vede ke znehodnocování českých státních dluhopisů.
Ten, kdo je na tom nejvíce tratný, je věřitel, tzn. ten kdo zapůjčil peníze. Věřiteli je totiž dluh splácen v penězích, které mají postupem času menší a menší hodnotu, tzn. nižší kupní sílu. A kdo je tím věřitelem v případě státního dluhu? Ve většině případů to bývají občané zadluženého státu. Platí tím, že kupní síla jejich peněz je časem erodována. I přesto, že mzdy mohou růst ruku v ruce s rostoucími náklady na živobytí, tak mzdy rostou vždy až potom, co nejprve vzrostly náklady. Nejdříve zaplatíme více za vše, co potřebujeme k životu a až poté nám naroste mzda. Větší problém nastává v momentě, kdy mzda neroste ruku v ruce s rostoucími životními náklady. Pak dochází k dlouhodobému postupnému poklesu životní úrovně, kdy jsme si postupem času schopni koupit méně a méně. Někteří ekonomové tvrdí, že dokud je růst ekonomiky rychlejší, než je nárůst dluhu, pak rostoucí zadlužení není problém. Ovšem to se teď neděje. Tempo zadlužení je teď svižnější než tempo ekonomické aktivity.
Jako příklad si uvedeme Spojené státy. S příchodem Covidu a zavedením lockdownů došlo k explozi výše veřejného dluhu a s rostoucími úrokovými sazbami tak rostou i náklady na splácení tohoto dluhu. Rostoucí úroky znamenají rostoucí splátky a financování provozu státu na dluh se tak stává neudržitelným.
Státní bankrot se zdá nevyhnutelný
Tímto názvem začíná kapitola v půlročním reportu investičního fondu Hirschmann Capital. V něm se uvádí, že od roku 1800 to bylo 51 z celkového počtu 52 států potýkajících se s dluhem větším jak 130 % hrubého domácího produktu (zkráceně HDP), co zbankrotovalo. Tyto bankroty proběhly buďto formou restrukturalizace dluhu, devalvace měny, vysoké inflace nebo vyhlášením bankrotu. Jedinou výjimkou bylo doposud Japonsko. [1]
Hrubý domácí produkt si můžeme představit jako hrubý roční příjem domácnosti, kdy domácnost je v tomto případě reprezentována státem. Státní neboli veřejný dluh se nejčastěji zmiňuje v poměru k hrubému domácímu produktu, tedy „hrubé mzdě domácnosti za celý rok“. Vezme se celkový dluh, který se podělí hrubou mzdou za celý rok.
V případě České republiky vypadá zadlužení následovně:
V současnosti je výše veřejného dluhu okolo 40 % HDP. S rostoucí inflací však výše tohoto zadlužení klesá a my už víme proč. I přestože nominální výše dluhu neustále narůstá, tak reálná výše klesá, což je způsobeno devalvací měny a tím i dluhu. Inflace totiž způsobila i růst hrubého domácího produktu.
A jak to vypadá v rámci Eurozóny, tedy zemích platících eurem?
Dluh v eurozóně poklesl na 93 % hrubého domácího produktu. [3, 4] Opět je zatím inflace, která tak pomohla nafouknout hrubý domácí produkt a reálně tak snížit dluh.
A jak to vypadá ve Spojených státech amerických?
Výše dluhu se pohybuje okolo 130 % HDP. Což jak už víme není ideální stav. Mrkneme se však do minulosti, abychom poodhalili, co může přinést budoucnost. Následující graf zobrazuje výši dluhu USA za posledních více jak 80 let. Hned si všimneme, že tomu nebylo poprvé, co čelily vysokému zadlužení. Předtím tomu bylo v období 2. světové války a krátce po ní, kdy se dluh vyšplhal až ke 120 %.
Krátce na to však začalo docházet k výraznému poklesu. Otázkou je, co za tím vězelo. Odpověď nás asi nepřekvapí. Vysoká inflace a úrokové sazby držené nízko. Nebylo to však natolik bolestivým procesem díky obrovskému zvyšování produktivity ke konci války a po ní.
Následující obrázek ukazuje, jak tam konkrétně probíhala inflace mezi lety 1940-1960. Na první pohled je patrné, že přicházela ve vlnách. Tyto vlny proběhly v letech 1942, 1947 a 1951. V těchto letech byla míra inflace 10,88 %, 14,36 % a 7,88 % (zakroužkováno červeně).
Jakmile se však inflace zpomalila a vrátila se do „normálu“, tak ceny zůstaly trvale vyšší. Jak se taková míra inflace projevila v absolutních číslech? Kumulativní změnu můžeme vidět na dalším obrázku.
Ceny se trvale zvýšily téměř o 90 % (od ledna 1940 do ledna 1952). I přesto, že vyšší inflace je přechodná její dopad na ceny bývá dramatický.
Je však více možností, jak zredukovat dluh. Pojďme si je všechny vyjmenovat:
- vyhlášení bankrotu,
- restrukturalizace dluhu,
- monetizace dluhu,
- finanční represe,
- zvýšení produktivity.
Vyhlášení bankrotu není nic jiného než odmítnutí závazku splatit dluh. To znamená máme půjčku a přestaneme ji splácet buďto proto, že nemáme z čeho, nebo že ji „jednoduše“ odmítneme splatit. Měnová reforma je taktéž forma bankrotu. [7]
Restrukturalizace dluhu je reorganizace dluhů. Dluhy se mohou například tzv. zkonsolidovat, kdy všechny půjčky a úvěry se sloučí do jednoho a nastaví se nové podmínky jako výše úroku a splátkový kalendář. Část dluhu se může splatit rozprodejem majetku, co je ve vlastnictví dlužníka. Občas může být část dluhu odpuštěna, ale zpravidla výsledek není pro dlužníka tak pozitivní, jak se může na první pohled zdát.
Dále máme v pořadí monetizaci dluhu, což není nic jiného než znehodnocení peněz způsobené jejich nadměrným tiskem potřebným ke splacení stávajících dluhů. Podle studie Mezinárodního měnového fondu se vlády vyspělých zemí v období po druhé světové válce do současnosti zpravidla vydávaly touto cestou, tzn. tiskem peněz. To bývalo doprovázeno obdobím vyšší inflace, kdy banky držely úrokové sazby níže, než byla inflace. Mluví se o tzv. negativní reálné úrokové sazbě. Ta pomáhá zrychlit proces znehodnocení peněz a udělat tak dluh snesitelnější tím, že se jeho reálná hodnota sníží, ačkoliv hodnota nominální zůstává stejná nebo dokonce i narůstá. [8] Což byl přesně ten příklad týkající se USA v letech 1940-1960, co jsme si před chvílí uvedli.
V témže dokumentu se rovněž uvádí, že Evropská unie se nedávno touto cestou také vydala. Takže kurz je nějakou dobu nastaven. Pro státy je teď však důležité odvést od tohoto faktu pozornost a přesvědčit veřejnost, že a) situace není tak vážná, b) pokud je vážná, pak je to vina někoho či něčeho, co je mimo jejich kontrolu.
Teď se podíváme na další možnost ze seznamu. Tou je finanční represe. Ta je taktéž probírána v tomto dokumentu a může mít mnoho podob (viz Box 1 na straně 9). [8] Zvýšení daní, držení úrokových sazeb níž, něž je inflace (odborně se mluví o držení úrokových sazeb v negativním teritoriu) a bankovní regulace.
Obrázek níže je příklad finanční represe, ač to nemusí být na první pohled patrné. Jedná se o přehled úrokových sazeb u jedné z českých bank.
Můžeme vidět, že zůstatek na běžném účtu je úročen 0 % i přesto, že je základní úroková sazba nastavená centrální bankou na 7 %. Pokud klient chce, aby byly jeho peníze v bance úročeny musí je přesunout na tzv. spořící účet. Tam jsou peníze úročeny 5 % do výše vkladu 250 tis. Kč. To je to nejlepší, co je mu nabídnuto. Trestáni jsou ti obzvláště spořiví, protože pokud si člověk uloží do banky více jak 1 milion korun, pak zůstatek nad tuto výši je úročen 0 %. Finančně inteligentního člověka to tak nutí k investování a spekulaci. Proč? Pokud nechá peníze delší dobu sedět na účtu, pak mu postupem času inflace úspory znehodnotí. Možnost spoření tak nepřipadá v úvahu.
To se týká i státních dluhopisů. Ty jsou rovněž znehodnocovány, pokud je inflace vyšší, než je úrok vyplácený držiteli dluhopisu. Možná si říkáte, že vás se to netýká, ale to je omyl. Předtím než si to vysvětlíme, se nejdříve podíváme na to, co to ten státní dluhopis je. Státní dluhopis je kus papíru, na kterém je vytištěná nominální hodnota, kterou tento dluhopis reprezentuje. Pokud je na něm vytištěno 100 000 Kč, tak věřitel, co takový dluhopis zakoupí zaplatí 100 000 Kč vydavateli dluhopisu, což je stát. Věřiteli je pak pravidelně vyplácen úrok jako odměna za tuto půjčku. Po uplynutí předem definované doby je věřiteli původně zapůjčená částka vyplacena v plné výši, tzn. obdrží zpět svých 100 000 Kč. Dluhopis není nic jiného než příslib o splacení půjčky někdy v budoucnu, kdy tento příslib je podložený budoucí prací obyvatel. Stát si však může peníze kdykoli natisknout, což se také děje. [10] A co tak není přislíbeno je, jaká bude hodnota peněz, jimiž bude dluhopis vyplacen.
Držitelé dluhopisů jsou tak trestáni tím, že je jím vyplácen úrok v penězích, co ztrácí svou hodnotu rychleji, než v jaké míře je tato ztráta kompenzována vypláceným úrokem. Držiteli dluhopisu je vždy garantováno to, že mu bude jeho původní půjčka vyplacena zpět v plné výši. Co ovšem není garantováno je jakou hodnotu, tzn. jakou kupní sílu budou mít tyto vyplacené peníze.
Finanční represe využívá i regulací finančního trhu. Pomocí regulací mohou stát spolu s centrální bankou přinutit banky a pojišťovny k nákupu dluhopisů, jenž garantují negativní výnos, tzn. ztrátu. Díky těmto regulacím jsou tak finanční instituce donuceny nakupovat něco, čemu by se za normálních okolností vyhnuli obloukem. Naštěstí tyto banky a pojišťovny mohou využít a také využívají tzv. zákona „padajícího hovna“. Tuto ztrátu převedou na své klienty, jak jsme si ukázali na příkladu úrokových sazeb z vkladů na běžných bankovních účtech.
Dalším příkladem toho, jak jsou nakonec trestáni klienti, jsou důchodová spoření. Penzijní fondy totiž značnou část peněz svých klientů alokují právě do státních dluhopisů. Např. konzervativní fond penzijního připojištění od Allianz je složen především ze státních dluhopisů. Ten se řadí mezi fondy s nejnižším rizikem a potenciálně nižšími výnosy.
Co to znamená reálně „nejnižší riziko“? Když se podíváme do prospektů fondu, tak tam najdeme historickou výkonnost. Ta byla v roce 2021 – 1,7 % (negativní výnos, tedy ztráta). Ke konci roku byla inflace okolo 15 %. Pokud sečteme dohromady výkonost fondu (tj. -1,7 %) a inflaci (tj. 15 %), pak reálný výnos fondu za daný rok byl minimálně -17 %.
Oprava:
Výkonnost fondu v roce 2022 byla 3,4 %. Pokud odečteme inflaci za rok 2022, od výnosu fondu v daném roce, pak reálný výnos nebyl -17 %, ale “pouze” -11,5 %.
Stačí pár takových „nestandardních“ let po sobě a lidé dostanou z podobných fondů zlomek toho, co do něj vložili. Nominálně mohou dostat mnohem více, než kolik do něj vložili, ale reálná hodnota toho, co dostanou, bude výrazně nižší. Uvedeme si extrémní příklad, který slouží pouze pro ilustraci toho, co se děje s úsporami občanů a jaký je rozdíl mezi nominální a reálnou hodnotou. Řekněme, že do fondu vložíme 200 000 Kč, za které bychom si dnes mohli pořídit uspokojivý vůz. Za 20 let nám fond vyplatí 300 000 Kč. Nominálně je to mnohem vyšší hodnota než 200 000 Kč. Avšak pokud si o 20 let později za tyto peníze budu schopen zaplatit jeden větší nákup v supermarketu, tak reálná hodnota těchto úspor bude nižší.
Takto státy standardně redukují veřejný dluh. Toto je podrobně rozebráno ve studii od Mezinárodního měnového fondu, který uvádíme ve zdrojích k tomuto článku. [8]
Poslední zmíněnou možností, jak zredukovat dluh je zvýšením reálné produktivity. Jinými slovy zvýšení HDP, které však musí reprezentovat reálný nárůst, který není způsoben inflací. Co znamená reálné zvýšení produktivity? Dělat věci levněji a kvalitněji. Případně vyrábět či nabízet něco nového, co tady ještě nebylo a po čem je hlad na trhu. To se však stává nesnadným úkolem v době, kdy rostou ceny všeho kolem.
I přesto, že jsme si uvedli několik možností, tak de facto jsou možnosti pouze dvě. Jedna je bankrot, druhá je tisk peněz. Spoustě lidem se tomu nechce věřit i přesto, že přímé důkazy mají přímo před očima. Dnešní inflace je důsledkem tisku peněz. První velkou vlnou byla pandemie spolu s lockdowny, kdy se lidem posílaly mzdy a příspěvky i přesto, že nic neprodukovali. Druhou vlnou je energetická krize, kdy na trhu je méně energií než v minulosti a tento úbytek se kompenzuje tiskem peněz, které jsou posílány lidem ve formě příspěvků na energie. Obě tato řešení jsou inflační. Energie, pohonné hmoty, potraviny a další komodity na rozdíl od bankovek nelze vytisknout. Proto tisk peněz samotný nevyřeší nic, ale celou situaci jen zhorší.
Když se věci vymknou kontrole
V současné chvíli čelí Evropa energetické krizi. Přesto ale nedávno začalo docházet k poklesu cen. Může se to zdát pozitivní, avšak z dlouhodobého hlediska se může jednat o poměrně významný problém, který nás může dostat ještě do větších problému než v případě, kdy by nedošlo k poklesu cen energií vůbec. To, co je problémem, je jakým způsobem k tomuto poklesu došlo. Způsobil ho totiž pokles poptávky ze strany jedněch z největších odběratelů energií, což jsou zpravidla velké podniky zaměstnávající tisíce lidí. Dobrým příkladem je chemický průmysl v Německu.
Graf výše zobrazuje úrovně produkce v posledních letech, kdy rok 2015 je zakótován jako výchozí pozice (tzn. 100 %). Do roku 2020 úroveň produkce oscilovala kolem 100 %, tzn. byla stabilní. Poté přišla pandemie a omezení chodu ekonomik, který je na grafu vidět jako výrazný propad. Později došlo k oživení a návratu do “normálu.” Jenže produkce v říjnu 2022 zaznamenala pokles o 22,5 % oproti “normálu” ze 4. čtvrtletí 2021.
A jak to souvisí s dluhovou spirálou? Padající ceny energií nejsou pozitivní, pokud jsou důsledkem poklesu ekonomické aktivity obzvlášť v případech, kdy dluh je vůči HDP tak vysoko, jako je tomu v případě Evropy. To potom hrozí, že se EU dostane do dluhové spirály, kdy nadále roste dluh a zároveň klesá HDP.
Abychom pochopili, co by to pro EU mohlo znamenat, tak se vrátíme k našemu příkladu v úvodu, kde jsme si pořídili dům na hypotéku. Našli jsme dům a banka nám poskytla půjčku ve výši 3 milionů korun. Vyděláváme 34 tisíc korun měsíčně a přichází 20 % inflace. Tentokrát nám však neroste mzda ruku v ruce s inflací, protože přicházíme o práci a musíme akceptovat práci jinou, kde nám platí mnohem méně. Najednou se dostáváme do situace, kdy přestáváme být schopni splácet dluh a můžeme přijít i o dům.
Teď se vrátíme ke státům a co by to mohlo znamenat pro jejich občany, pokud by stát najednou nebyl schopen splácet dluhy. Začalo by docházet k plošnému poklesu životní úrovně pro všechny bez ohledu na výši čistého jmění každého občana. Stát by nebyl schopen stavět, opravovat a provozovat. Utrpěla by tak kvalita všech služeb, které má stát na starost. Spousta věcí by se rázem mohla stát méně dostupnými nebo zcela nedostupnými. Příkladem může být výstavba a oprava silnic, poskytování a kvalita vyššího vzdělání, nebo poskytování nákladné zdravotní péče.
Spousta podniků je zadlužených a poptávka určí, kdo přežije. Zákazníci se budou rozhodovat, co koupí a co ne. Netflix vs chleba. Budou donuceni okolnostmi, jelikož zakoupením jednoho si nebudou moci dovolit to druhé. Otázkou pro investory je, co spadá do první kategorie a co do druhé. Uvedeme si zjednodušený příklad, co je potřeba brát s rezervou a má pouze sloužit jako ukázka toho, jak se zákazníci rozhodují. Pokud budeme v situaci, kdy si budeme moct dovolit koupit buďto chleba nebo si zaplatit Netflix, tak je asi zřejmé jaká bude naše volba a tuším, že se nenajde nikdo, kdo by dal přednost Netflixu a vědomě se rozhodl pro sledování televize zatímco bude hladovět. Proto bude vždy něco, co si svou hodnotu nejen udrží, ale dokonce zvýší i přesto, že dochází k dramatickému znehodnocování peněz.
Nejen Evropská unie tak čelí rozhodnutí, zda stát stranou a vyhlásit bankrot anebo vytisknou peníze potřebné na splácení dluhu. První varianta by znamenala ekonomický kolaps a občanské nepokoje, což by mohlo vyvrcholit revolucí. Druhá varianta znamená nárůst inflace, která v krajním případě může přejít do hyperinflace. Obě varianty nejsou dobré, ovšem varianta první se rovná politické sebevraždě, proto je pravděpodobnější, že se Evropa vydá druhou cestou, tzn. tisk peněz.
Co nás bude čekat?
„Dlouhodobé cykly zabírají spíše dekády či století než čtvrtletí a roky – a tak se tyto cykly rozprostírají napříč časovými horizonty, které jsou delší než život člověka, co je pozoruje. Proto může být tak obtížené tyto cykly detekovat v reálném čase a tím pádem obtížné zakomponovat do procesu rozhodování člověka.“
– Howard Marks, investor
Nacházíme se na konci tzv. dlouhodobého dluhového cyklu, o kterém jsme mluvili v článku „Špatné investice“, a ten je typicky provázen obdobím vysoké inflace.
„Návrat inflace ke 3 % je jednoduchý, když byla inflace 4 %, těžký, když byla 6 % a velmi obtížný, když byla inflace 8 % a více. S inflací nad 8 % potom návrat ke 3 % zpravidla zabere 6 až 20 let, kdy průměrná doba (medián) je více jak 10 let.“ To uvádí společnost Research Affiliates ve svém reportu s názvem „Lekce dějepisu: Jak přechodná je inflace?“. [13]
Takže podle všeho to bude jako na houpačce. Inflace bude trvale vyšší. Dále se spekuluje, že časem centrální banky s velkou pravděpodobností zvýší inflační cíl ze současných 2 % na 3–4 % s nějakým přesvědčivým odůvodněním. Dále lze očekávat, že v následujících letech se začnou zavádět nové měny, které zpočátku budou doplňovat měny současné, avšak časem je nahradí. [14] Nemluví se však o žádné měnové reformě. Alespoň prozatím.
Co se bude dít v investičním světě? Jelikož je energie základem všeho, co vidíme kolem nás a jedná se tak o základní vstupní proměnnou jakékoli lidské činnosti, tak lze očekávat, že ceny energií nadále porostou, dokud se nevyřeší problém s jejich nedostatkem (což je uměle vytvořený problém). To by mělo být pozitivní pro cenu komodit od těch, z kterých získáváme energie po ty, které jsou důležité pro produkci věcí, co nezbytně potřebujeme nebo chceme. Zároveň to historicky bývá pozitivní pro cenu zlata (a negativní pro cenu dluhopisů). V období nejistoty a vysoké inflace se zlatu historicky daří velice dobře.
Graf níže znázorňuje, co v posledních letech dělaly centrální banky. Od 3. čtvrtletí 2014 až do současnosti celkově prodaly americké dluhopisy v hodnotě 463 miliard dolarů a celkově nakoupily fyzické zlato v hodnotě 308 miliard dolarů. Jinými slovy prodaly mnohem více svých měnových rezerv, které držely především v amerických státních dluhopisech, a nakoupily mnohem více zlata a navýšily tím své zlaté rezervy. Zbavovaly se papíru a hromadily zlaté cihly. [15, 16]
Dluhopisy s sebou vždy nesou rizika. Jedním z rizik je to, že dlužník odmítne dluhopis splatit a druhým rizikem je, že je sice splatí, ale znehodnocenými penězi. Zlato pro svého držitele nenese riziko žádné a historicky vždy plnilo roli uchovatele hodnoty a považovalo se za hasicí přístroj, kterým se uhasil požár v podobě dluhu.
Mimo jiné věříme, že to bude v dlouhodobém horizontu velmi pozitivní i pro cenu Bitcoinu. A to i díky jeho provázanosti s energií. Stále více producentů energie se začíná aktivně zajímat o těžbu bitcoinu z důvodu narůstajících nákladů. Proto se snaží najít cesty, jak navýšit příjmy a jednou z nich je právě těžba bitcoinu. Ta umožňuje tzv. monetizaci nevyužité energie. O tom, co to znamená, jsme hovořili v článku „Bitcoin mining“. (Můžete přečíst zde.)
Chléb a hry
Celá ta situace okolo státního dluhu a inflace vypadá na první pohled nevinně díky slovíčku „my“. My si společně půjčujeme, my dlužíme sami sobě, my máme takové a takové zadlužení, my společně splácíme dluh přímo, a to formou daní a taky nepřímo, tzn. prostřednictvím inflace. Jenže „my“ je zavádějící. Není žádné „my“. Zatímco se stát zadlužuje jako celek, tak dluh zpravidla splácí ti nejchudší. Ale jak je to možné? Vždyť inflace přece trestá všechny? To ano, ale ne všichni chápou, jak inflace funguje a jaké jsou její důsledky. Ti, co za inflací vězí, chápou moc dobře jak funguje, a zatímco se všichni zadlužují, tak tato malá skupina lidí využívá zadlužování k nákupu majetku. Hodnota tohoto majetku s inflací nejen roste, ale často ji předbíhá. Takže nákupem majetku utíkají před inflací a v době, kdy dojde na čas splácení, tzn. kdy se inflace začne vymykat z rukou, tak oni mají mezitím naakumulováno tolik tvrdého majetku (tzn. vše, co nelze jednoduše vytisknout), že i po znehodnocení peněz si značnou část svého majetku uchovají. Nejhůře jsou na tom ti, co jsou zadluženi, a přitom nevlastní žádný tvrdý majetek. Spotřební zboží do tvrdého majetku nespadá, protože ten časem na hodnotě ztrácí. Proto je nejvíc zákeřný dluh použitý na spotřebu a nákup spotřebního zboží.
Chléb a hry. Jakmile si uvědomíme, že stát a národ jsou dvě odlišené věci, tak začneme vidět celou dynamiku v jiném světle. Stát nemůže existovat bez národu, zatímco národ může existovat bez státu. Stát potřebuje národ k tomu, aby mohl fungovat. Národ je ten, kdo živí stát. Stát ale mezitím polarizuje společnost a svádí jakékoli problémy na extérní vlivy a odvádí tak pozornost od skutečných problémů a jejich příčin. Prst směřuje pokaždé jinam. Jednou směřuje na neočkované, později směřuje na ruského prezidenta a uprchlíky, co utekli před válkou. Neustále se poukazuje na jiné příčiny, zatímco skutečná příčina se nezměnila a zůstává stále stejná. Skutečná příčina je právě tím ukazováčkem, co ukazuje na všechny a na všechno kolem jen nikdy ne na sebe. A my tomu ukazováčku neustále věříme.
Potom se najde spousta lidí, která vás začne chytat za slovo a zmiňovat různé výjimky, které ovšem, aniž by si to uvědomovali, potvrzují pravidlo. Začnou se nimrat v detailech a začnou odvádět pozornost. Často neúmyslně a nevědomě. Stávají se tak součástí problému a jsou těmi, kteří bojují za status quo spolu s lidmi, co ze současného systému nejvíce profitují. A kdo z toho všeho nejvíce profituje? Politici a ti, kteří je sponzorují.
Stát je jak firma a volby jsou jako pracovní pohovor. Občané jsou personalisté, co vybírají budoucí zaměstnance. Tito zaměstnanci však nebudou pracovat pro personalisty, co je vybírají, ale pro majitele firmy. My si stále myslíme, že jsme majitelé, ale neuvědomujeme si, že jsme pouhými personalisty. Otázkou je, kdo jsou ti skuteční majitelé? Podívejme se, kdo dává největší finanční dary politickým stranám? Kdo přispívá na volební kampaně? Pak nám začne dávat smysl, proč politici neplní volební sliby. Stále však pilně pracují. Vytváří a schvalují nové zákony. Oni tak plní sliby, ale nikoliv svým voličům, ale svým skutečným zaměstnavatelům. Dary a příspěvky stranám a politikům nejsou finančními dary, ale investicemi. A tak jako u jakékoli jiné investice, i zde se očekává návratnost.
„Vlády nechtějí společnost schopnou kritického myšlení, chtějí poslušné pracovníky, chtějí občany, kteří jsou dostatečně chytří na to, aby byli schopni ovládat stroje a zároveň dostatečně hloupí na to, aby pasivně akceptovali svou životní situaci. Nemáte na výběr. Máte majitele. A ti vás vlastní. Oni vlastní vše. Vlastní všechnu důležitou půdu, vlastní a ovládají korporace. Už dávno si koupili a podplatili senát, kongres, radnice, soudce a také vlastní všechny velké zpravodajské společnosti, takže mají pod kontrolou veškeré zpravodajství a informace, které se k vám dostávají.“
– George Carlin, komik
Rozloučíme se s následujícím citátem, jehož autorem je Henry Ford, zakladatel jedné z největších automobilek na světě:
„Je štěstí, že lidé nerozumějí našemu bankovnímu a peněžnímu systému. Protože kdyby mu rozumět začali, myslím, že by byla revoluce hned zítra ráno.“
Zdroje:
[1] Hirschmann Capital – Public Letters: 2020 Mid-Year Letter (Bond Bubble, Cryptocurrencies)
[2] Trading Economics: Czech Republic Government Debt to GDP
[3] Trading Economics: Euro Area Government Debt to GDP
[4] European Commission: Government debt down to 93.0% of GDP in euro area
[5] Trading Economics: United States Gross Federal Debt to GDP
[6] Lyn Alden: The Ultimate Guide to Inflation
[7] Youtube: Výlety do minulosti – Měnová reforma 1953
[8] IMF Working Paper: The Liquidation of Government Debt Carmen M. Reinhart and M. Belen Sbrancia [Leden 2015]
[9] Air Bank: Přehled úrokových sazeb [účinný od 27.9.2022]
[10] Kurzy.cz: „Centrální banka může trvale ulevovat vládě od dluhu i v ČR…“
[11] Allianz Penzijní Připojištění: Specifikace Konzervativního účastnického fondu
[12] Deutsche Bank Research: Significant drop in production in the chemical industry; autor: Eric Heymann
[13] Research Affiliates: History Lessons – How “Transitory” Is Inflation?
[14] European Central Bank: Digital euro – our future money (Presentation at Sibos 2022)
[15] FFTT, LLC Investment Research: TreeRings investment newsletter
[16] Financial Times: ‘Colossal’ central bank buying drives gold demand to decade high