Joseph Heller, autor knižního bestselleru Catch 22, a Kurt Vonnegut, rovněž slavný spisovatel, se ocitli na oslavě jednoho miliardáře. Tam se Vonnegut zeptal Hellera, jaké v něm vyvolává pocity fakt, že jejich hostitel vydělá víc za jeden den, než kolik vydělal Hellerův bestseller od doby, co byl vydán. Heller odpoví, že má něco, co takový boháč nemůže nikdy mít. Když se ho překvapený Vonnegut zeptá, co by to mělo být, co že tak cenného má, že si to ani jeden z nejbohatších lidí na světě nemůže dovolit, Heller jednoduše odpoví: „Vědomí, že vím, že mám dost“.

Mít dost. To je tou nejvzácnější a nejcennější věcí ve světě peněz.

Jsem otrokem materiálního bohatství?

Každá věc, kterou zakoupíme nás stojí nějaké peníze. Tím to ale nekončí. Ať už je to mobilní telefon, fotoaparát, lyže, auto, jachta anebo hodinky s vodotryskem případně cokoli, co představuje nějaký fyzický produkt, tak s jejich pořízením do života se často zároveň zavazujeme, že jim budeme věnovat svůj čas. Můžeme se na to dívat optikou investování. Lze říci, že do dané věci budeme vkládat naši energii, a tak jak ve světě investování, tak i zde existují jak dobré, tak špatné investice. Zapomínáme na to, že tou nejcennější komoditou na světě je náš čas a naplněný život není nic jiného, než dobře investovaný čas. Každý máme k dispozici 24 hodin denně a každému z nás je vyměřena celková doba, jenž je mu dána. Pořizování věcí rozhodně není tím, co nám nabízí nejvyšší návratnost. Oblasti, co nabízejí největší zhodnocení bývají zpravidla naše zdraví, vztahy s blízkými, prožitky a aktivity, které nám dělají radost na duši.

Při budování materiálního bohatství bychom se měli dříve či později dostat do bodu, kdy razantně omezíme nákupy nových věcí. Nikoliv proto, že bychom si je nemohli dovolit, ale proto, že chceme. Tak jak praktikujeme střídmost v jídle, tedy po většinu roku až na pár výjimek jako jsou například vánoční svátky, tak bychom se měli naučit praktikovat i střídmost v pořizování věcí. To, že si můžu dovolit něco vlastnit, neznamená, že si to automaticky musím kupovat.

Není nic smutnějšího než si pořídit něco, co nám poté leží netknuté v šuplíku, nebo to leží někde v koutě a sedá na to prach. Jedná se o další nešvar podobného charakteru s tím rozdílem, že po nákupu zapomeneme, že jsme vůbec něco koupili. Můžeme argumentovat, jak dlouho chceme o tom, že je to naše právo, něco si zakoupit a pak to nevyužívat. S tím nelze jinak než souhlasit. Nikdo nám takové chování nemůže vyčítat, ale nese s sebou následky, které nepřispějí naší duševní rovnováze.

Vlastnění materiálních věcí je břímě. Dříve či později se většina lidí stane otroky toho, co vlastní. Opravdu bohatým se stává ten, kdo se dokáže od těchto břemen osvobodit. Není to o tom zříct se veškerého materiálního bohatství a žít život poustevníka. Je to o nelpění na těchto věcech a o neztotožňování se s nimi. Lidé vás nemají rádi proto, co vlastníte, ale pro to, kým jste, jakým člověkem jste.

Budování bohatství a pořizování věcí by mělo mít ideálně vyšší cíl. Nemělo by to být hrou čísel, které se věnujeme především proto, abychom na sebe poutali pozornost druhých. Opět dodáme, že takový člověk má na to právo. Nicméně nevyhne se důsledkům takových činů, které jsou zpravidla následovány pocity prázdnoty, zklamání a nedostatečnosti.

Nemyslím si ani, že by se jednalo o duchovní záležitost, ale jednoduše o manifestaci principů přírody, jež jsme nedílnou součástí. Příroda má v sobě zakomponován princip rovnováhy. Kdykoli něco vyjde z rovnováhy, dříve či později dojde ke korekci a návratu k rovnováze. Zpravidla tomu dochází až poté, co daná věc či situace vstoupí do oblasti, kdy se z ní stává extrém. Následně dochází ke korekci, která většinou vede k extrému opačnému a až potom se dostává do rovnovážné polohy.

Pronásledování statusu je hrou bez vítězů

Dříve či později se stanou všichni poraženými. Vezměme si například Alexandra Velikého. Vypráví se, že mu bylo 10 let, když se mu podařilo zkrotit divokého koně. Jeho otec král Filip to pozoroval a prorokoval, že Makedonské království bude Alexandrovým ambicím příliš malé. Král se nakonec nedožil toho, aby spatřil, jak skromné jeho prorokování bylo.

Když bylo Alexandrovi teprve 16 let, provázel svého otce na vojenské expedici do sousedících zemí. V té době se stala Makedonie nejmocnějším královstvím antického Řecka. Její postavení však bylo poměrně čerstvé a nebylo tak dostatečně ukotvené. Toho se snažili využít rebelové Makedonií nedávno dobitých území. Ti se zmocnili příležitosti, kdy král s velkou částí armády nebyl přítomen. Kdo ale přítomen byl, byl jeho mladý syn Alexandr. Toho ale podcenili, což se jim stalo osudným. Alexandr rychle zmobilizoval zbylou část armády, kterou krátce na to vedl do bitvy proti rebelům. Veškerý odpor včetně jeho pachatelů byl rozdrcen a rebelské město bylo přejmenováno na Alexandropolis. 

Ohromený otec se rozhodl využít vojenských dovedností svého syna a svěřil mu do rukou více odpovědnosti. Pověřil ho rozuzlením vzpour na dalších místech. Ten je jednu po druhé odstranil a podmanil si ty, kteří se odvážili králi Filipovi postavit. Alexandrova moc a sláva rychle rostla. Bylo mu teprve 18 let, když se o něm začaly šířit mýty. Vyprávělo se, že je buďto potomkem Achilla nebo dokonce synem Dia, nejvyššího řeckého boha. Dva roky na to se stal králem Makedonie.

V následujících letech rozšířil hranice své říše tažením do Persie, díky čemuž se stal zřejmě největším a nejúspěšnějším vojevůdcem celé historie. Neprohrál jedinou bitvu. Avšak ve věku 32 let onemocněl silnými horečkami. Do týdne záhadné nemoci podlehl. V době jeho smrti ovládal většinu světa známého tehdejším Řekům. Zanechal po sobě rozsáhlou závěť, ve které žádal své následovníky o pokračování ve vojenských taženích s cílem ještě více sjednotit východní a západní populace. Avšak po Alexandrově odchodu generálové jeho vůli zcela ignorovali a namísto toho se rozhodli říši rozdělit mezi sebou. Poté šli do válečného tažení proti sobě kvůli sporům ohledně zbylých území. Alexandr byl vskutku veliký. Ale zdá se, že neměl nikdy dost. Možná to bylo to, co se mu stalo osudným. Faktem ale je, že žil v souladu se svou životní filozofií. „Raději žít krátký život plný slávy než dlouhý život v ústraní.“ A to se mu vskutku povedlo. Krátký život plný slávy.

Jak by jeho život vypadal, kdyby nebyl tak ambiciózní? Dožil by se vyššího věku, aniž by utrpěl jeho věhlas? To se nedozvíme. Co ovšem můžeme, je vzít si z toho ponaučení. Ať už se rozhodneme v životě pro cokoli, tak si musíme uvědomit, že to nebude zadarmo. Budeme muset za to zaplatit. Často nevíme, čím a kolik. Minimálně zaplatíme naším časem. Někdy to může být i rodinou, vztahy, pocitem bezpečí a jistoty. Je proto dobré, abychom se sami sebe zeptali, zda to stojí či bude stát za to. Máme tím samozřejmě na mysli především ta důležitá rozhodnutí a ne to, jestli si dnes dát na oběd svíčkovou nebo ovocné knedlíky.

Status versus bohatství

Kdysi byly roztrhané džíny symbolem chudoby, o pár desítek let to bylo symbolem bohatství. V minulosti se lidé za roztrhané džíny styděli, zatímco později si za ně lidé připláceli, aby je mohli pyšně nosit s tím, jak jsou trendy.

Edward Thorp, matematik a investor, se ve své knize svěřil:

„Jedno z větších překvapení, co mě v životě potkalo bylo, že jakmile jsem začal vydělávat více peněz, než kolik bych byl schopen kdy utratit, tak se mi náhle automaticky změnily priority. Mohl jsem si pořídit jakékoli auto bych chtěl, ale najednou jsem tolik nelpěl na tom, co vlastním. Šlo hlavně o to, aby to, co mám, bylo funkční a užitečné. Potom, co byly mé osobní potřeby naplněny, se moje myšlenky automaticky upřely na to, jak udělat svět lepším místem.“

Jak píše Morgan Housel ve své knize „The Psychology of Money“, „bohatství je to, co nevidíme“. Bohatství jsou ta luxusní auta, co jsme si nepořídili. Diamanty, které jsme si nekoupili, oblečení, které jsme si odpustili, luxusní večere, na které jsme nešli. Bohatství jsou aktiva, která jsme nesměnili za věci, co vidíme kolem sebe. Máme tendenci posuzovat bohatství na základě toho, co vidíme, protože to je informace, kterou máme před nosem. Nicméně co nevidíme, jsou bankovní účty nebo účty u akciového brokera. Obrázek o finančním úspěchu či neúspěchu druhých si děláme na základě toho, co vidíme. Auta. Domy. Fotky na Instagramu či Facebooku. A moderní kapitalismus dnes dělá snadným bohatství jen předstírat. Může nám poměrně lehce pomoci vzbuzovat dojem finančního úspěchu, ač opak může být pravdou.

Řekněme, že máte stejné čisté jmění jako já a že jste lepšími investory. Vy jste schopni zhodnotit svůj kapitál o 12 % ročně, zatímco já ten svůj jen o 8 %. Jenomže já můžu být naopak daleko efektivnější ve využívání peněz, co mám. Řekněme, že mi stačí polovina toho, co vy utrácíte, abych naplnil své potřeby a cítil se šťastný. Vy ještě mezitím postupně navyšujete své výdaje tím, jak zvyšujete svůj životní standard. Pokud by tomu tak bylo, tak za pár let mé čisté jmění bude daleko vyšší i přesto, že nezhodnocuji svůj kapitál tak dobře jako vy. Bohatství je to, co nevidíme. Ten nový mobilní telefon, co jsem nekoupil, to nové auto, tu novou televizi, tu dovolenou na Bali a další. Bohatství jsou ty věci, co nevidíme, tedy ty neutracené peníze, které nadále mohou pracovat za nás.

Je to o tom naučit se odlišovat status od bohatství a uvědomit si, co je pro nás v životě důležitějším. Zda status či bohatství. Status je hra bez vítězů. Bohatství se rovněž může zdát býti hrou bez vítězů, ovšem záleží, jak bohatství vnímáme. Pokud to vidíme jako hru, kde je vítězem ten s větším kontem, pak se jedná opět o status. Pokud vnímáme bohatství jako nástroj, co nám nabízí svobodu volby, jako něco, co nám dává více prostoru v našem rozhodování a v tom daleko snadněji se držet našeho žebříčku priorit, pak bohatství je něčím, co je jen a pouze o nás a je jedno, jak jsou na tom ostatní v porovnání s námi. Všichni můžeme být bohatí a svobodí, ale jen jeden člověk na světě může být tím nejbohatším v daný okamžik, a to zpravidla na omezenou dobu, než se najde někdo, kdo jej předběhne.

„Vítězit není o tom vlastnit co nejvíce hraček. Je to o tom mít přesně to, co potřebuješ a nic víc a být schopný přestat hrát hru (honění se za penězi a materiálním bohatstvím), kdykoli se ti zachce.“

– Vicki Robin, Joe Dominguez, Monique Tilford, autoři knihy “Your Money or Your Life”

Není to o tom odpírat si luxus. Je to o tom dopřávat si přesně to, o čem víme, že stojí za ten výdaj, který na to vynaložíme. Často si nákupem věcí něco vynahrazujeme. Snažíme se zalepit díry, zahojit rány, skrýt nedostatky. Takové nákupy nás neudělají šťastnějšími, jelikož jimi neřešíme skutečnou příčinu, ale pouze ošetřujeme příznaky. Jakmile se ale zaměříme na ošetření příčiny, pak najednou potřeba nákupu mnoha věcí, bez kterých bychom si předtím nedokázali náš život představit, opadá. Jak to? Protože zmizely díry, které jsme předtím lepily. Už není potřeba hojit žádné rány, protože rány se zahojily. Nedostatky nemusíme nadále skrývat, protože už není co skrývat.

Jakmile se náš příjem dostane nad určitou výši, pak všechno, co potřebujeme se nachází pod naším egem. Každý máme nějaké základní potřeby a potom, co jsou uspokojeny, tak máme potřeby, které náš život zpohodlňují a zpříjemňují. Když naplníme i ty, tak už se dostáváme k egu a další nákupy se už mohou nacházet nad naším egem, kde utrácíme, abychom dělali dojem. Abychom ukázali, že máme peníze, respektive že jsme peníze měli. Mít dost je o tom umět odlišit nákupy pod egem a nad egem. Mít dost je o tom neutrácet s cílem zaujmout. Mít dost je o tom být efektivní ve využívání bohatství, co máme. Mít dost je o tom optimalizovat naše výdaje s cílem maximalizovat pocit štěstí a naplnění. Proto jedním ze způsobů, jak navýšit naše úspory a zvětšit naše bohatství není nezbytně nutně o zvyšování příjmů, ale o zintenzivnění pocitu pokory a vděčnosti. Materiální bohatství z nás samo o sobě nikdy neudělá lepšího člověka, zvláště pokud jej budeme utrácet neuvážlivě, a to především s cílem ohromit druhé. Když si definujeme úspory jako rozdíl mezi naším egem a příjmem, tak si uvědomíme, proč má tolik lidí se slušným příjmem problém našetřit významnější částku. Je to každodenní souboj s instinkty, které nás nutí čechrat a rozpínat naše peří, podobně jako páv, co se snaží upoutat pozornost a dávat světu na odiv svou krásu. Někteří z nás skutečně svádí tvrdý boj s těmito nutkáními. Naší snahou by nemělo být tato nutkání potlačit, ale povznést se nad ně.

Je lehké odsuzovat, nicméně každý máme své touhy a přání, za kterými si jdeme, a své démony, kterých se bojíme, a kterým čelíme. Mít dost ve světě financí a materiálního bohatství je pouze vítězstvím v jedné z mnoha domén lidského života. Není jediným a není ani nejdůležitějším. Jedná se však o důležité vítězství na cestě za zajištěným a spokojeným životem. Je úplně jedno, co si o nás myslí druzí, a jak nás vnímají. Materiální bohatství není o tom, co si o nás myslí nebo můžou myslet. Materiální bohatství je o svobodě, která nám poskytuje flexibilitu. Flexibilitu v tom, počkat si na opravdu dobré příležitosti, a to jak v pracovním životě, tak i v tom osobním.

V jednoduchosti se neskrývá pouze krása

Ale i genialita. Každý hlupák umí udělat jakoukoli věc nesmírně komplikovanou. Chce to ovšem génia zredukovat komplexní věci a vyjádřit je v té nejjednodušší formě. Nobelova cena za fyziku vždy směřuje do rukou právě takových lidí. Lidé, kteří objeví zdánlivě jednoduché zákonitosti, jež řídí neuvěřitelně komplexní chody na naší planetě a v celém vesmíru. Pozorují svět kolem nás, který se paradoxně zdá být zároveň jak chaotický, tak dokonale uspořádaný a soustředěním se na určité aspekty světa nakonec odhalí skrytý řád, který jsou schopni vyjádřit často jednoduchou a elegantní rovnicí.

Naplněný život není o tom být jak druzí. Naplněný život není o tom snažit se replikovat úspěchy bohatých a slavných. Naplněný život je o tom zjistit, co nás dělá upřímně šťastnými a jít si za tím bez ohledu na to, zda je to něco, co generuje obrovské bohatství či velikou slávu anebo obojí. Pokud na to půjdeme z opačné strany, kdy se soustředíme na aktivity, které generují bohatství a slávu, tak se nám může přihodit neštěstí. Můžeme totiž uspět a ocitnout se na místě, které nám mělo přinést vše, po čem jsme toužili, ale místo toho nám to přinese jen pocity prázdnoty. To nám může vysvětlit, proč životy mnoha slavných lidí končí tragédií. Společnost se nám snaží namluvit, co to znamená být úspěšným a co a kdo nás udělá šťastným. Jenže tak jednoduché to není. Každý se rodí s jinými dary a touhami, proto každého z nás budou naplňovat jiné věci než ostatní. Je to o tom vědět za čím jdeme a proč tam jdeme. Čas od času se stane, že jdeme za něčím, co nás může dělat nešťastným. Zboří se nám kvůli tomu svět? Nezboří. Stačí na současném kurzu nelpět a jednoduše jej změnit. Žádné lpění, žádné lpění. Zodpovídáme se jen sami sobě, ač si to nechceme připouštět.

Je ještě něco vzácnějšího než vědět, co znamená “mít dost”?

Možná vděčnost. Alespoň ta v našich životech často chybí. Byl jsem povětšinu svého života soustředěný na nedostatek, tzn. na to, co mi chybělo nebo spíše to, o čem jsem si myslel, že mi chybí. Jakmile jsem pozornost začal zaměřovat na to, co mám, za co bych měl být vděčný, tak se můj život začal měnit. Není na tom nic zázračného. Tak funguje lidská psychologie. Stačí na nějaký čas nesledovat televizi, nečíst zprávy, nesledovat, co se kde šustne, co se řeší na sociálních sítích a ejhle, život se najednou zdát být mnohem jednodušší, zajímavější, a především mnohem hezčí. Tolik krásy je kolem nás a to v jakýkoli okamžik, jenže si jí nevšímáme právě proto, že je naše pozornost soustředěna jinam. Zpravidla na nedostatky, na to, co nám chybí, na to, co je podle nás špatně a na to, co je potřeba udělat nebo co musíme udělat.

Co s tím?  

Co takhle to změnit? Co takhle se více zaměřovat na to, co máme? Co zkusit dávat „dík“ za to, čeho se nám dostává, co považujeme za samozřejmost, ačkoli ne každý má to štěstí jako my a chybí mu právě to, co my přehlížíme. Jak na to a kde začít?

Můžeme zkusit třeba následující. Psát si deník, ale ne takový, jak jej známe. Jiný, speciální. Mohl by se nazvat „Deník štěstí“. Nemusíme se hned nechat odradit názvem a můžeme tomu zkusit dát šanci. Jedná se o cvičení z knihy, jejíž název si bohužel nepamatuji.

V závěru každého dne do tohoto deníku sepíšeme to, co nás ten den buď potěšilo anebo naopak rozhodilo. Může se jednat o činnosti nebo události, případně cokoli, na co si vzpomeneme, že jsme ten den prožívali, nebo za co můžeme pociťovat vděčnost. Teď to nejdůležitější. Musíme přijít s alespoň třemi pozitivními věcmi. Někdy to může být velice těžké, ale nakonec vždy na něco přijdeme. Chce to trochu praxe. Každé z věcí, kterou jsme zapsali teď přiřadíme hodnocení v rozsahu -3 až +3, kdy -3 je to nejhorší a +3 je to nejlepší. Nula potom reprezentuje neutrální pocit či prožitek, tzn. něco, co typicky označujeme jako „nemastné, neslané“. Pak z hlavy spočítáme průměrnou známku za daný den. Můžeme jednoduše sečíst všechny hodnoty a podělit je celkovým počtem hodnot, nebo můžeme jen tak zhruba odhadnout jakou celkovou známku bychom mohli danému dnu přiřadit.

Uveďme si příklad. Je večer a chystám se ulehnout do postele. Avšak předtím vytáhnu diář a do něj napíšu:

• Psaní manuálu v práci
• Nastavení nového zařízení
• Borůvkové knedlíky na oběd
• Paní mi přinesla deštník, co jsem zapomněl odložený v MHD
• Běh po práci
• Krásné počasí
• Milá zpráva od blízkého
• Čtení knížky

Následně zkusím přiřadit hodnocení na škále od -3 do +3.

• Psaní manuálu v práci             -1
• Nastavení nového zařízení     +2
• Borůvkové knedlíky na oběd  +3
• Paní mi přinesla deštník, co jsem zapomněl odložený v MHD                       +3
• Běh po práci    +2
• Krásné počasí  +2
• Milá zpráva od blízkého          +1
• Čtení knížky     +1

Teď spočítáme aritmetický průměr:

-1 +2 +3 +3 +2 +2 +1 +1 = 13

13/8 = 1,6

Den by celkově dostal známku +1,6. Nebo to můžeme zaokrouhlovat na půlky. Potom by známka byla +1,5.

Takto pokračujeme nějakou dobu. Časem můžeme začít pozorovat zajímavé změny. Tou první je, že většina dní je daleko pozitivnějších, než bychom si mysleli. Máme tendenci na to hezké rychle zapomínat. Už jen díky tomu, že si to pozitivní připomínáme, se začneme cítit o maličko šťastnější. Tou druhou věcí, které si všimneme je, že se začneme snažit dělat více těch činností, které nás baví a méně těch, které nás nebaví. V ideálním případě to děláme cíleně. Snažíme se eliminovat ze života vše, co je v rozsahu 0 až -3, tedy všechno, co nám pije krev nebo nás dělá jinak nešťastnými a snažíme se dělat více toho, co nás dělá šťastnými nebo je pro nás jednoduše příjemným. Je možné, že budeme překvapeni zjištěním, co nás irituje a co nás naopak naplňuje.

Další nesmírně silný nástroj změny představuje následující cvičení. Každý den buďto jako první věc ráno, nebo poslední věc večer můžeme projevit „díkůvzdání“. Nezabere to více než 2 minuty. Jednoduše poděkujeme v duchu za vše, čeho se nám dostává, bez čehož by byl náš život chudší nebo by dokonce nestal za to žít. Můžeme děkovat za naše zdraví, za to že máme všechny 4 končetiny, že máme zrak, sluch, hmat, že můžeme bez bolesti dýchat, že máme kolem sebe lidi, pro které něco znamenáme, že máme kolem sebe lidi, kteří nám věnují malá gesta, jakým může být úsměv, povzbuzení, pochvala, podržení dveří či jiná drobná laskavost.

Tolik hezkého se nám během dne přihodí, ale mnohdy to ignorujeme, protože jsme zahloubaní a přemýšlíme nad tím, jak to zas „všechno stojí za prd“. Tolikrát se mi přihodilo, kdy jsem pro lidi udělal nějaké hezkého gesto a oni si toho ani nevšimli. Dělá to ze mě samaritána? Vůbec ne. Uvědomil jsem si, jak často jsem já sám podobná gesta přehlížel a neocenil. A to nejvtipnější, nebo nejsmutnější v závislosti na tom, jak se na to díváme, je, že to dělám nadále. Ale o tom je život. Není to o tom být dokonalým, ale je to o tom být dnes o něco maličko lepším člověkem, než jsem byl včera. A mělo by být jedno, jací jsou lidé kolem mě. Jde o to, jaký jsem byl včera člověkem já a jakým člověkem jsem dnes.

Časem si uvědomíme, že štěstí je stav mysli. Jak se píše v knize „Psychokybernetika“ od autora Maxwella Maltze:

„Štěstí je čistě interní věc. Štěstí vychází zevnitř. Nikoliv z venku. Štěstí je stav mysli a je produkováno nikoliv objekty, ale nápady, myšlenkami, našim přístupem k událostem, a to vše může být vytvořeno a rozvíjeno našimi vlastními aktivitami bez ohledu na to, co je kolem nás.“  

„Naše nervová soustava není schopna rozlišit, co je pouze výplodem fantazie a co je skutečnost, odehrávající se tam venku. Tak či tak automaticky reaguje na informace, které ji náš mozek předkládá.“

Někdo řekl, že štěstí je dřina. S tím nelze jinak než souhlasit. Z nějakého důvodu u všeho ostatního akceptujeme, že se musíme snažit a vynaložit nějaké úsilí, abychom něco získali. Ať už se jedná o dobře placenou práci, o kvalitní sportovní výkon, o to mít zdravé tělo, nebo se naučit plynule cizí jazyk, u všeho z toho, akceptujeme, že to vyžaduje naše vlastní úsilí a čas. Proto říkáme „bez práce nejsou koláče“, ale z nějakého neznámého důvodu to nepředpokládáme u štěstí. To by mělo být dobrou zprávou pro ty, kteří se v životě trápí, ale už se nechtějí nadále trápit a zároveň jsou ochotni pro to něco udělat.

Zkusme si dnes večer každý sám za sebe připomenout, co máme, za co můžeme být vděční a poděkujme za to. Pociťme vděčnost za to, čeho se nám nejenom dnes dostalo. A pozorujme, jak se nám bude usínat a spát.

A na závěr se rozloučíme následujícím citátem:

„Štěstí je o tom pochopit, že dar života by měl být každý den uctíván tím, že světu nabídneme své dary.“

– Timothy Ferriss, z knihy „Tribe of Mentors“

 

Zajímavé čtení:

 

Bdělost, autor: Anthony de Mello

Cesta k lásce, autor: Anthony de Mello