Vše začíná otázkou. Celý náš život se točí kolem hledání odpovědí na otázky, ať už si to uvědomujeme či ne. Týká se to i těch nejmenších tvorů, které zdánlivě nepohání žádná inteligence, tak jak ji známe a definujeme. I ta nejjednodušší bakterie, je poháněna otázkami. Stejnými otázkami jako kdokoli z nás. Otázkami typu „Co pro mě představuje nebezpečí?“ nebo „Co mi poskytuje ochranu?“. Těch otázek je nespočet. Všechny se týkají našeho přežití a schopnosti předat naše geny dále. My už však běžně nepřemýšlíme, jak přežít a jak se rozmnožit, ale zaobíráme se tím, co nás dělá šťastnými a co v nás naopak vyvolává pocit bolesti. Jedná se o naprosto stejné otázky jako ty, týkající se přežití a rozmnožování, jen jsou zabaleny v jiném kabátě.

Tento článek je na pomezí investování a osobního rozvoje. Jeho cílem je zaměřit se na jeden z největších problémů, jenž nám brání stát se úspěšnými investory. A co je tím problémem, co máme na mysli? Jak hledat pravdu. Možná teď kroutíte hlavou a říkáte si, co má investování společného s hledáním pravdy. Naší snahou bude dokázat, že to má společného více, než se na první pohled zdá. Proto se teď na to spolu podíváme a vysvětlíme si, proč by hledání pravdy mělo být tím nejdůležitějším aspektem investování.

„Kdo se ptá, ten se dozví“

Jak jsme zmínili hned v úvodu, vše začíná otázkou. Argumentujeme tím, že celý náš život se točí kolem hledání odpovědí na otázky, kterých si kolikrát nejsme ani vědomi. Na nás by pak mělo být udělat z tohoto nevědomého procesu, proces vědomý a začít se aktivně ptát a aktivně hledat odpovědi. To by nám mělo pomoci jít směrem, jímž doopravdy chceme jít. S jakou otázkou začít? Co takhle začít s tou nejdůležitější otázkou. A jak by asi mohla vypadat? Co třeba takhle:

Jaká je ta nejdůležitější otázka?

Nebo:

Jaké jsou ty správné otázky, které bych si měl klást?

Tyto otázky se mohou zdát na první pohled triviální, dokonce až hloupé. Ale mohou být mnohem zajímavější, než si můžeme být ochotni připustit. S rostoucí kvalitou otázek, roste kvalita odpovědí. Je možné, že vám teď vyvstalo pořekadlo, co jste slyšeli už tolikrát v životě, „na blbou otázku, blbá odpověď“. Pokud jej vezmeme a obrátíme naruby, tak se z něj stane „na dobrou otázku, dobrá odpověď“. Ovšem někdy to trvá, než odpověď najdeme. Tony Robbins ve své knize „Probuďte svou spící sílu“ argumentuje, že každý by se měl naučit klást správné otázky. Asi vás napadá, jaké otázky jsou ty správné. Odpověď vás může zklamat, jelikož správné otázky jsou individuální záležitostí a liší se člověk od člověka. Tak či tak je potřeba ptát se a aktivně hledat odpovědi.

Nicméně s hledáním kvalitních otázek se můžeme inspirovat u druhých. Uveďme si například Petera Thiela, jenž je jedním z nejúspěšnějších investorů současnosti. Spousta lidí se snažila napodobit jeho úspěchy, ale nikomu se to doposud nepovedlo. Je jen jeden Peter Thiel. On se však netají tím, co jej odlišuje od ostatních. Opakuje znova a znova, že se snaží myslet jinak. V jednom z rozhovorů prozradil, jakou otázku pokládá během pohovorů. To nám dá možnost nahlédnout pod pokličku toho, jakým způsobem přemýšlí. Ta otázka zní následovně:

„V jakou důležitou pravdu věříte, ohledně které s vámi souhlasí jen pár lidí?“

Jak prosté. Tato otázka o nás odhalí více, než bychom tušili. Zjištění to často nebývají příjemná. Většina toho, co si myslíme a v co věříme, je naprosto totožná s tím, co si myslí a v co věří většina. Jinými slovy jedná se o „mainstreamová“ přesvědčení, a právě to je jednou z věcí, krom emocí, co nám brání dosahovat nadprůměrných výsledků, a to nejen ve světě investování. V rámci investování je totiž důležité myslet jinak a být o krok napřed.

Naštěstí i v případě, kdy nejsme o krok napřed, můžeme být stále úspěšnými, i když jen průměrnými investory. V konečném důsledku to není o tom být napřed před ostatními. Je to o tom, dosáhnout finanční svobody a být tak napřed oproti svému já v paralelním vesmíru, co se o finance nezajímá vůbec.

„Kdykoli zjistíte, že jste na straně většiny, pak je načase se pozastavit a zamyslet se.“

– Mark Twain, spisovatel

Ego je naším skutečným nepřítelem

Co je to ego? Zeptáte se tisíce lidí a dostanete tisíc různých odpovědí. My pro účely tohoto článku použijeme jednoduchou definici. Ego představuje filtry. Není to nic jiného než filtry v naší mysli, jež ovlivňují to, jak vnímáme realitu. A teď přichází ta důležitá část, každý máme filtry jiné.

Tyto filtry jsou utvářeny životními zkušenostmi. Vším, co nás v životě ovlivňovalo a co nám bylo vštěpováno do hlavy rodiči, učiteli, kamarády, faráři, spisovateli, lektory, celebritami jednoduše kýmkoliv, kdo na nás měl v životě sebemenší vliv. Můžeme si tak tyto filtry představit jako jakési brýle, které zkreslují, co vidíme, slyšíme a cítíme. Když se zamilujeme, tak nám druzí říkají, že nosíme růžové brýle a všichni víme, co se tím myslí. Stejně tak víme, co znamená, když se říká, že vše vidíme „černě“. Ale ne všechny filtry jsou tak očividné jako láska či pesimismus. Některé filtry jsou tak dobře ukryty, že o nich nevíme nejen my, ale i lidé kolem nás. V takovém případě se jedná o filtry, jež máme společné a pokud jsou nám kdy odhaleny, tak to bývá například v momentech, kdy jsme na cestách v cizích zemích a poznáváme jiné kultury. Mnohokrát jsme překvapeni, co my děláme, co druzí nedělají nebo naopak, co my neděláme, co druzí dělají. To samé se týká i názorů. Co pro nás může být nemyslitelné, může být pro někoho jiného zcela přirozené. A naopak.

Vše se točí kolem našich přesvědčení, které si vytváříme na základě toho, co slyšíme, vidíme, cítíme. Jinými slovy naše přesvědčení si vytváříme na základě toho, co prožíváme. Přesvědčení mají obrovskou sílu, což by samo o sobě nebylo problém. Co ale problémem je, je jakým způsobem si je vytváříme.

Toto je proces popisující, jak si myslíme, že si tvoříme názory a přesvědčení:

1. Něco uslyšíme,
2. poté nad tím přemýšlíme a analyzujeme to, abychom zjistili, zda je to pravda či ne, 
3. a pouze pak si zformujeme názor či přesvědčení.

Ukázalo se však, že ve skutečnosti proces utváření toho, čemu věříme, vypadá následovně:

1. Něco uslyšíme,
2. věříme, že je to pravda.
3. Pouze někdy a to později, když máme čas nebo případně máme zájem, přemýšlíme nad tím znova a analyzujeme to, abychom zjistili, zda je to skutečně pravda či nikoli.

Výše uvedený proces není proces, co používáme někdy, ale je to proces, který používáme standardně pro všechny informace, jež se k nám dostávají od zdrojů, co považujeme za důvěryhodné. [2] Už vidíme, v čem je problém? Najednou nám může dojít skutečná hloubka výroku „stokrát opakovaná lež se stává pravdou“. Možná některé začne mrazit po zádech, když si uvědomí, z čích úst tento výrok pochází.

Asi se teď sami sebe ptáte, do jaké míry ego zkresluje naše vnímání světa kolem. Odpověď nás moc neuklidní. Rázem nám totiž dojde opravdový význam Sokratova výroku „vím, že nic nevím“.

Dříve, než se vrhneme pod studenou sprchu těchto na první pohled nepříjemných zjištění, se seznámíme s naší myslí a jak zjednodušeně funguje.

Podvědomí je to, co tady tomu šéfuje

To, co označujeme jako naše „já“, naše myšlenky, plánování, snění během dne, nazýváme jako vědomou mysl neboli vědomí. Ten „zbytek“ nazýváme jako podvědomou mysl, neboli podvědomí. Paradoxní je, že ten „zbytek“ podle dosavadních studií tvoří větší část mozku. A co se v ní nachází, případně za co je odpovědná? Podvědomí je odpovědné za vykonávání činností, které se pro nás staly zvykem, tzn. takových činností, co nevyžadují soustředění a přemýšlení. Také je odpovědná za provádění úkonů, jež jsou automatické, ale nejedná se o zvyky. Těmito úkony jsou především instinkty jako jsou například úskok před nebezpečím nebo sání mateřského mléka z prsu matky.

Výzkum v neurologii uvádí, že zhruba 95 % našeho života je řízeno podvědomím. V něm jsou uloženy veškeré naše návyky a přesvědčení, které pak tvoří programy, jimiž se po většinu času řídíme, resp. které řídí nás.

To vysvětluje, proč bývá tak obtížné změnit návyky. Po většinu doby fungujeme na autopilota, kdy vykonáváme činnosti zcela automaticky, aniž bychom nad tím přemýšleli. A právě to bývá často problém. Evoluce nám poskytla podvědomou mysl, protože ta nám umožňuje přežít ve světě, který nás zaplavuje neuvěřitelným množstvím informací, jejichž zpracování je kritické pro naše přežití.

Na základě mnoha pokusů se přišlo na to, že lidský mozek přijímá obrovské množství informací. Ty přicházejí jak z prostředí mimo tělo, tak zevnitř. Zdrojem jsou naše smyslové orgány jako uši, oči, kůže a další. Autor knihy „Vědomí podvědomí“ Leonard Mlodinow uvádí, že celkový objem informací, co proudí do mozku se pohybuje okolo 11 Mb/s. Většina z toho je zpracována podvědomím tvořící větší část mozku. Vědomí zaujímající menší část je schopno zpracovat pouze zlomek těchto informací. Podvědomí tak funguje jako filtr, který propouští do vědomí jen to důležité. Kdyby tomu tak nebylo, tak bychom byli zahlceni informacemi a nebyli bychom schopni fungovat. A jaký objem informací je vědomí schopno zpracovat neboli kolik procent z toho, co zpracovává podvědomí, se dostane do vědomí?

Odpověď může být frustrující. Je to méně jak 1 %. Konkrétně je to okolo 50 bitů za sekundu z celkově přijímaných 11 milionů bitů za sekundu. To představuje pouze 0,0005 % celkově přijatých informacích naším mozkem. V jakýkoli okamžik jsme tak schopni „vidět“ méně jak 1 % z 1 %. [3]

Otázkou pak je, co všechno nevidíme, co přehlížíme? A právě proto, že každý z nás vidí vždy něco, co ten druhý nevidí, je důležité, abychom brali v potaz, co vidí druzí a jak to vnímají. Může se stát, že vidí zrovna to, co my nevidíme, a naopak my můžeme vidět to, co oni nevidí. To by nám mělo sebrat jakékoli iluze, že můžeme vědět všechno, co ví jakýkoli člověk plus ještě něco navíc. Ještě jednou si to zopakujeme. Každý ví něco, co my nevíme, a naopak my víme něco, co neví druzí. Proto se vždy můžeme od druhých něčemu přiučit. Ne, od některých, ale od kohokoliv.

Následující obrázek principiálně zobrazuje, jak funguje naše vnímání skutečnosti.

Naším cílem je vnímat realitu, pokud možno co nejvěrněji jak to jen lze, tzn. co nejméně zkreslenou. V ideálním případě vidět realitu takovou, jaká doopravdy je, tak jak je znázorněno na obrázku níže.

Proto je tak důležité být zvídavý a otevřený všemu, co k nám od druhých přichází i v případech, kdy se nám to nemusí líbit. Nesmíme si to ovšem plést s automatickým přijímáním. To, že jsme něčemu otevření, neznamená, že to automaticky akceptujeme. Znamená to pouze, že nad tím přemýšlíme a snažíme se to objektivně posoudit.

Otázkou je proč bychom to vůbec měli dělat?

Ve světě investování je odpověď celkem prostá. Umožní nám to zvýšit pravděpodobnost zhodnocení kapitálu a zároveň snížit riziko případné ztráty. Nalézt pravdu nám tak pomůže vydělat peníze.

Díky tomu, že se naučíme vnímat realitu, co nejvěrněji, můžeme vidět příležitosti, které ostatním unikají. Naše konkurenční výhoda je tak to, co většině uniká.

Ovšem investováním to nekončí. Snaha nalézat pravdu přináší ovoce v jakékoli oblasti života. Není to však jednoduché, protože to často vyžaduje velikou dávku odvahy čelit osobním démonům, které každý v sobě máme. Ego se brání a využívá naše vlastní emoce proti nám. Snaží se nás přesvědčit, že si hledáním pravdy ubližujeme případně, že si můžeme ublížit. Opak je ale pravdou. Ačkoliv zpočátku může být pravda velice nepříjemná až bolestivá, tak s odstupem času se stává osvobozující a dodává nám novou sílu a více odvahy. Následný boj s jinými iluzemi a klamy se tak stává snazší s tím, jak se plody naší předchozí práce začínají pomalu manifestovat v našich životech.

Každý může být naším učitelem

“Zkoumej, co je řečeno, nikoliv kdo to říká. ”

– africké přísloví

Je potřeba snažit se informace sbírat od všech lidí kolem včetně těch, u kterých se nám zdá nepravděpodobné, že se dozvíme něco přínosného či nového. Proč? I takoví lidé mohou opět buďto vidět nebo vědět něco, co mi nevidíme, či nevíme. Není to ale jednoduché, jelikož to vyžaduje přesazení našeho ega ze sedadla řidiče na sedadlo spolujezdce a rovněž to od nás vyžaduje obrovskou dávku pokory. Sám s tím mám problémy zvláště, když mi někdo dává názor či rady na něco, v čem se ten člověk nepohybuje, zatímco já se tím buď živím nebo je to mým dlouholetým zájmem.

Možná to ani není potřeba, ale mrkněme se společně na následující ilustraci, která znázorňuje to, co ví dva různí lidé. Řekněme, že se bavíme o problematice týkající se nějaké oblasti. Baví se spolu expert a nováček. To, co ví expert, je znázorněno modrou plochou a to, co ví nováček, je znázorněno oranžovou.

I přesto, že je zcela patrné, že expert toho ví více než nováček, včetně toho, co ví nováček, tak můžeme vidět nepatrný přesah znalostí nováčka do oblasti, kam nezasahuje oblast experta. A přesně to je ta oblast, kterou hledáme a kterou se snažíme objevit.

Často se může zdát, že někdo toho ví hodně, ale přesto to může být zlomkem toho, co takový člověk může znát, jak nám ukazuje další obrázek. Žlutá plocha zobrazuje, kolik toho lze o dané oblasti vědět. Modrý puntík uprostřed pak reprezentuje, kolik toho ví expert.

Každý nám má co nabídnout a každý nás má co naučit. Jen je potřeba, abychom tomu byli otevření a byli ochotni být nadále žáky života a toho, co nás může život prostřednictvím druhých lidí naučit. 

Nejednou se ve světě byznysu stalo, že šéf ignoroval nápady nováčka s odůvodněním typu „co ten tak může asi vědět?“. Mezitím roky ubíhaly, nováček dal výpověď a pár let na to byl jeho bývalý šéf svědkem toho, jak přichází o zákazníky a hrozí jím bankrot díky novému konkurentovi na trhu, který je shodou okolností veden kdysi jím podceňovaným nováčkem.

A zase ty otázky

Je důležité naučit se klást dobré otázky, ovšem zde to nekončí. Formulování dobré otázky je dovedností, možná dokonce uměním, které by si měl každý člověk osvojit a stávat se v něm postupem času lepším a lepším. Bezstarostný život neexistuje. Je to jen iluze, která nemá s reálným světem nic společného. Veškerý organizmus na této planetě, člověka nevyjímaje, je vyvinut tak, aby se neustále přizpůsoboval podmínkám kolem s cílem přežít a předat své geny dále. To vyžaduje neustálou obezřetnost a toto je přesně to, co člověka neustále nutí hledat a zaměřovat se na problémy. Proto problémy nikdy nezmizí. Jediné, v co opravdu můžeme doufat, je řešit takové problémy, které nás zajímají a jejichž řešení nás baví. Cílem by tak mělo být nahradit problémy, které nás nenaplňují za takové, jejichž řešení nás naplňuje po všech stránkách.

Cesta, jak se dostat od jedněch problémů, které nás trápí, k problémům, jejichž řešení nás baví, začíná tím, že nejprve vyřešíme problémy, které nás trápí a od kterých bychom se rádi osvobodili. A to vše, jak jinak, začíná kladením otázek.

„Co mě teď trápí?“

„Jaké problémy mě teď skutečně pálí?“

Snažíme se tímto způsobem zmapovat současný terén. Jakmile máme hotovo, zaměříme se na problémy, jež jsme byli schopni identifikovat a formulujeme otázky nové, co jsou více specifické. Poté, co získáme odpovědi, začínáme hledat otázky nové, které nás opět nasměrují blíže tomu, co chceme a co cítíme, že potřebujeme. Ať už je to cokoli. Je to proces, který opakujeme stále dokola.

Snažíme se o objektivní vnímání reality a o jeho objektivní analýzu. To spojíme s otázkami, které nám mohou poskytnout odpovědi, jež jsou zároveň pokyny k akci. Odpovědi sami osobě jsou sterilní. Vždy je potřeba poznání, kterého se nám dostalo skrze odpověď, nějakým způsobem aplikovat. Myšlenkou vše začíná, ale realizace probíhá tam venku skrze naše úsilí vynaložené napříč časem potřebným k tomu, abychom byli schopni pozorovat žádoucí změnu. Což ovšem vyžaduje jistou dávku trpělivosti.

Je to neustálý proces, kdy identifikujeme problém, najdeme řešení, aplikujeme řešení, objektivně analyzujeme výsledek, a tak získáváme zpětnou vazbu, která nám pomáhá s případným překalibrováním našeho kursu.

Jaké další otázky nám mohou s hledáním pravdy pomoci? Můžeme zkusit například tyto:

„Jaká limitující přesvědčení, obavy a strachy omezují kvalitu mého života a brání mi v plném rozkvětu a naplnění mého největšího potenciálu?“

„Jaké zásadní věci přehlížím, které bych přehlížet neměl a kterým bych naopak měl věnovat pozornost?“

„Jaké jsou pravdy, s kterými téměř nikdo nesouhlasí?“

„Jaké jsou nesmírně důležité a cenné pravdy, které drtivá většina lidí neví nebo si neuvědomuje?“

„Jaká je budoucnost, kterou chci postavit?“

Míra jistoty jako termostat

„Do problémů nás nedostane to, co nevíme. Ale to, o čem si myslíme, že víme jistě, ale přitom se mýlíme.“

– Mark Twain, spisovatel

Fakta mají omezenou životnost. Spousta toho, co dnes považujeme za objektivní pravdu, bude generacemi po nás vyvráceno anebo nahrazeno fakty přesnějšími. Dodnes se vědci a odborníci nemohou shodnout na tom, jak má vypadat zdravá strava. Nemůžeme si být jisti téměř ničím, což může být zpočátku děsivé. Jakmile to akceptujeme jako fakt, stává se to osvobozujícím a naplní nás to jistou dávkou pokory a schopnosti snadněji odpouštět nejen sobě, ale i druhým. V průběhu procesu hledání pravdy budeme totiž často narážet na to, že jsme se mýlili. A to znova a znova. Dříve či později dospějeme k závěru, že neustálé otloukání si to o hlavu, nikam nevede. Proto se časem naučíme být shovívavější a konstruktivnější v tom, jak se vypořádáváme s omyly a chybami, jak osobními, tak těmi u druhých.

Je zapotřebí podotknout, že existují univerzální pravdy, které jsou v čase neměnné. Například 2+2 se bude vždy rovnat 4. Bylo tomu tak před miliony let a bude tomu tak i dávno poté, co vyhasne Slunce. Díky tomu máme kolem sebe univerzální pravdy, které představují skálopevné základy, o něž se můžeme opřít.

Vše ostatní, co nereprezentuje univerzální pravdy, jako ty z oblastí matematiky a fyziky, bychom měli považovat za fakta s možnou omezenou životností. Naše míra jistoty týkající se jejich platnosti by pak neměla být 100 %. Bohužel naše mysl má přirozenou tendenci vidět vše binárně a vnímat věci, buďto jako 100 % pravdivé či 100 % nepravdivé.

Takové vnímání světa bývá černobílé a při změně názoru nás zpravidla nutí jít z jednoho extrému do druhého, což je nesmírně obtížné a velice nekomfortní. Čelíme totiž momentu, kdy jsme byli doposud 100 % přesvědčeni, že je něco pravda a najednou zjišťujeme, že tomu tak nemusí být. Začneme pochybovat a máme obavy, že ze 100% pravdy se může vyklubat 100% omyl. Vnímáme naše přesvědčení, resp. míru našeho přesvědčení, jako vypínač. Vypínač má pouze dvě polohy: zapnuto a vypnuto, a tak naše přesvědčení vidíme buďto jako 100% pravdivé nebo 100% nepravdivé.

Takový způsob uvažování nám brání v tom být flexibilními a snadněji se adaptovat změnám. A právě flexibilita a adaptace novým informacím je nejen ve světě investování klíčová. Často narazíme na nové informace, o kterých jsme doposud nevěděli. Ty mohou dramatickým způsobem změnit investiční tezi a z něčeho, co se předtím jevilo jako atraktivní investice se může stát potenciální katastrofa. Proto je nesmírně důležité být pružnými a nebát se změnit názor. V sázce jsou naše peníze. Pokud budeme tvrdohlavě trvat na našem původním přesvědčení, tak za to můžeme draze zaplatit.

Z toho důvodu je lepší, když míru jistoty vnímáme jako spektrum. Můžeme si to představit jako termostat, co nám dává více svobody v tom, jakou teplotu nastavit. Rázem máme více prostoru vyjádřit daleko přesněji stav našeho pochopení určité problematiky nebo míru našeho přesvědčení. Například místo toho, abychom o něčem říkali, že je to buďto úplná blbost nebo naprostá tutovka, můžeme říct, že to má určité benefity, ale zároveň to má jisté nedostatky. Je to velice osvobozující, protože nám to umožnuje snadněji přijímat, zpracovávat a integrovat nové informace. Už totiž nemusíme čelit obavám, že ze 100% jistoty či pravdy se může stát 100% omyl, ale že z něčeho, o čem jsme byli přesvědčeni z 80 % se stalo něco o čem jsme už přesvědčení jen ze 75 % či 60 %. Může se to jevit jako triviální, ale dopady jsou dramatické.

Při takové změně přemýšlení, kdy míru našeho přesvědčení vyjadřujeme termostatem, a nikoliv vypínačem, se nám otevírá zcela nový svět. Je to jako bychom doposud viděli jen černobíle a z čista jasna začali vidět barvy. Otvírá se před námi svět, který hraje všemi barvami a s tím, jak roste naše zvídavost a jak se nám otvírá mysl, tak nových odstínů přibývá. Naše míra přesvědčení je vyjádřena jako číslo na stupnici mezi nula a sty procenty, kdy už nadále nejsme nuceni používat pouze dvou hodnot a to buď 0 nebo 100. 

Naše neochota konfrontovat se s realitou a novými fakty nás může vyřadit ze hry, a to neplatí pouze pro investiční svět. Proto je důležité mít otevřenou mysl. Neustále se tázat a zpochybňovat vlastní závěry. Cílem není způsobit si neurózu, ale přimět se jít dostatečně do hloubky na to, abychom mohli věřit našim závěrům do takové míry, že se cítíme komfortně riskovat vlastní kapitál. Neboli „vsadit“ si na to, čemu věříme.

Zkusme následující hru. Zamysleme se nad něčím, čemu pevně věříme, o čem jsme přesvědčení do „morku kostí“. Jakmile máme pár příkladů, tak se můžeme sami sebe postupně ptát:

„Vsadil bych si na to, že je tomu opravdu tak?

Pokud ano, kolik?

Vyjadřuje má sázka 100% přesvědčení nebo se to spíše nachází někde mezi 0 a 100?“

Tímto stylem uvažování si osvojujeme efektivní nástroj pro investování, jenž lze aplikovat i v jiných oblastech života.

Být pokorný a odpouštět sobě i druhým

Chybovat je lidské a chyby dělají člověka člověkem. To, že uděláme chybu z nás nedělá hlupáka. Co z nás dělá hlupáka je, když děláme stejné chyby opakovaně. A teď to nejdůležitější, každý jsme občas hlupákem. Tomu se jednoduše nevyhneme. Jak se říká, kdo nic nedělá, nic nepokazí, a proto jediný způsob, jak se účinně vyhnout jakýmkoli chybám je nedělat nic. To ale přeci nejde nic nedělat. Proto musíme zákonitě chybovat. Zvlášť když se učíme novým věcem, když zkoušíme něco nového.

Další věc, která nám může pomoci na cestě za hledáním pravdy je, nebát se říkat „já nevím“. Je v pořádku, když něco nevíme. Mohou to být i základy, a přesto je v pořádku přiznat sobě i druhým „já nevím“. Za sebe mohu říct, že už si například nepamatuji vyjmenovaná slova. Dělá to ze mě hlupáka? Možná. Spíše si myslím, že by ze mě dělalo většího hlupáka tvrdit, že vím vše a s jistotou. Zkusme si teď společně zodpovědět otázku, kterou jsme si uvedli hned na začátku článku.

Co je skutečnost a co je výplodem naší fantazie?

Už víme, že v jakýkoli okamžik jsme schopni vnímat méně jak 1 % z 1 % toho všeho, co do našeho mozku přichází, takže těžko říct, co je skutečností a co je výplodem fantazie. Nenechme se tím však odradit. Místo toho, abychom tím byli frustrováni, bychom se měli cítit povzbuzeni, že ani experti nemusí vědět tolik, kolik se může na první pohled zdát. Ve skutečnosti toho vědí daleko méně, než kolik toho nevědí. Týká se to každé lidské bytosti i naší civilizace jako celku. Z pohledu celkového stáří vesmíru je délka naší existence na této planetě pouze okamžikem. Sekundou v životě člověka. Jsme stále na počátku cesty a máme se stále co učit. Odpovědi se nehledají pouze tam venku, ale i uvnitř nás. Svět venku je jakési zrcadlo, co nám napomáhá s procesem odhalování. Zrcadlí na nás zpět, co se nachází uvnitř nás a napovídá nám tak, na co bychom se měli zaměřit, co nám uniká a co bychom se měli snažit pochopit. A na závěr se rozloučíme úryvkem z jedné knihy:

„Koneckonců můžeme vůbec o sobě tvrdit, že jsme naživu, když si nejsme ani dokonce vědomi našich vlastních myšlenek a reakcí? Nevědomý život, říká se, nestojí za to žít.

Proto sleduj, pozoruj, tázej se, zkoumej a tvá mysl se probudí k životu, zbaví se zátěže, co ji brzdí, a stane se dychtivou, pozornou a aktivní. Stěny tvé vězeňské cely, v níž je tvá mysl uzavřena, se začnou bortit až nakonec nezůstane kamen na kameni stát a bude ti požehnáno tím, že tvá vize bude nezkreslená, ani nijak zkrášlená, ale uvidíš věci takové, jaké skutečně jsou a začneš prožívat realitu takovou, jaká skutečně je.“

– Anthony De Mello, z knihy „Cesta k lásce“

Zajímavé čtení:

Inkognito, autor: David Eagleman

Vědomí podvědomí, autor: Leonard Mlodinow

Zajímavý podcast:

Lex Fridman – Donald Hoffman: Reality is an Illusion – How Evolution Hid the Truth | Lex Fridman Podcast #293

 

Zdroje:

[1]       Kniha „Probuďte svou spící sílu“, autor: Anthony Robbins

[2]        Kniha „Thinking in Bets: Making Smarter Decisions When You Don’t Have All the Facts Book“, autor: Annie Duke

[3]       Kniha   „Vědomí podvědomí“, autor: Leonard Mlodinow