Mindset je anglický výraz, který se dá přeložit jako mentální nastavení, nebo způsob uvažování. Například když sledujeme vrcholové sportovce v klíčových zápasech či utkáních, co soupeří se sobě rovnými, dochází často k nervům drásajícím okamžikům. V takových případech o vítězi nakonec nerozhodne ani tak fyzický výkon, jako ten mentální a my potom hovoříme o tom, že vítěz měl lepší mindset. Během utkání dělal méně chyb, nepodléhal tlaku a byl celkově vyrovnanější a působil sebevědoměji než jeho soupeř.

Mindset je tak něco, co odlišuje vítěze od poražených. Není to ale pomyslnou třešničkou na dortu, je to tím nejdůležitějším stavebním kamenem úspěchu obecně. Všechno začíná v hlavě a tam to taky končí. Společně se dnes podíváme na to, jaký mindset je potřeba si osvojit, pokud se chceme dobrat pravdě. Není to však o hledání pravdy samotné. Pravda je pouze prostředkem, a ne cílem samotným. Pravda nám pomáhá dělat lepší rozhodnutí, která nás vedou k lepším výsledkům a dostanou nás do vytyčeného cíle. Netýká se to pouze investičních rozhodnutí, ale týká se to prakticky jakékoliv oblasti života, ve které chceme dosáhnout něčeho, co je pro nás smysluplné nebo nějakým způsobem důležité.

Nebudeme se napínat a hned si prozradíme, co konkrétně odlišuje vítěze od poražených, úspěšné od neúspěšných. Je to vztah k chybám. Zatímco jedni se jim vyhýbají, druzí se na ně zaměřují. Teď vyvstává otázka, do které z těchto kategorií spadají ti úspěšní a do které ti neúspěšní. Jsou úspěšnými ti, co ignorují chyby? Anebo naopak ti, co se na ně zaměřují?

Všechno je to o našem vztahu k chybám

Před lety vystupoval Michael Jordan, největší legenda basketbalu, v reklamě na Nike. Mnohým tato reklama vrtala hlavou. Jen málo lidí ji skutečně pochopilo a ještě méně docenilo. Čím to bylo? Reklama totiž oslavovala neúspěch. Michael Jordan v ní říká:

„Minul jsem víc jak 9 000 košů. Prohrál jsem skoro 300 zápasů. 26krát mi věřili, že dám vítězný koš a já minul.“

 

 

Většina reklam oslavuje úspěch. Zaměřují se na to výjimečné a na to, co na první pohled odlišuje vítěze od poražených. Prezentují hlavně to, co jako diváci chceme vidět a slyšet. Pravdou je, že co takové reklamy vyzdvihují, není opravdu tím, co je na úspěšných výjimečné. Tím výjimečným není úspěch samotný, ale to, jak se lidé jako Michael Jordan vypořádávají s neúspěchem. Naše přirozená reakce je odpírat od osobního neúspěchu pozornost. Vyhýbáme se mu a ignorujeme jej. Ovšem ti nejlepší dělají přesný opak. Ti se na něj s posedlostí zaměřují. Analyzují jej a snaží se ho do nejmenšího detailu pochopit. Ti nejlepší jsou chybami doslova posedlí. Otázkou je proč. Je za tím opět mindset. Ten se dá obecně rozdělit na tzv. fixní a růstový.  Jak fixní, tak růstový mindset vycházejí z přesvědčení a přesvědčení je víra, co je silně ukotvená v našem podvědomí. Jaký je mezi nimi rozdíl?

Lidé, co mají fixní mindset věří, že jejich vrozené vlohy jako inteligence a talent jsou víceméně dané a nemění se. Jsou přesvědčeni o tom, že člověk se rodí s určitou velikostí vrozené inteligence a že už se to nedá v průběhu života ovlivnit. Podle těchto lidí je někomu „dáno“ a někomu ne. Naopak lidé, co mají růstový mindset, věří, že vrozené vlohy a talenty mohou být nadále rozvíjeny. Nemyslí si, že vrozená inteligence je irelevantní, ale že může být zvýšená skrz vytrvalost a úsilí.

Byly provedeny studie, které analyzovaly, jak se lidé na základě mindsetu vypořádávají s chybami. Lidé s růstovým mindsetem vnímají chyby jako nezbytnou součást procesu učení se. Chyby vnímají jako příležitost zlepšit se. Kdežto lidé s fixním mindsetem se cítí chybami ohroženi. Vnímají je jako důkaz, že nemají v sobě to, co je zapotřebí k tomu, aby uspěli. Jsou přesvědčeni, že „člověk nemůže změnit to, s čím se narodil“. Proto také mají strach ze situací, které mohou odhalit jejich nedostatky, nebo ve kterých mohou být posuzováni.

Psychologové provedli experiment, ve kterém byli účastníci 11 a 12leté děti. Ty byly rozděleny do dvou skupin a poté jim bylo přiděleno 12 testů, z toho 8 jednoduchých a 4 těžké.  V průběhu vyplňování testů byly obrovské rozdíly v tom, jak tyto dvě skupiny reagovaly na obtížné části testů. Děti, co byly ve skupině „fixní mindset“ se začaly shazovat a sváděli svůj neúspěch na nedostatek inteligence. Svůj výkon komentovali výroky jako „asi nejsem tak chytrý“, nebo „nikdy jsem neměl dobrou paměť“ nebo „nejsem dobrý v takových věcech“.  Ovšem tím to nekončilo. Jak rostla jejich frustrace, tak se jejich výsledky zhoršovaly. Dostali se do začarovaného kruhu a jejich výkon šel rapidně dolů. A co děti ze druhé skupiny? I když chybovaly, tak to vůbec nepovažovaly za selhání. Většina z nich buďto nadále pokračovala v podobném duchu, nebo se dokonce i zlepšovala v průběhu řešení testů. Někteří dokonce vyřešili problémy, které byly původně podle všeho nad jejich schopnosti. Děti z této skupiny v průběhu testů spontánně prohlašovaly věci jako „mám rád výzvy“ nebo „chyby jsou naším přítelem“. Jedná se o zrcadlově obrácený přístup oproti dětem z první skupiny.

Lidé, jako je Michael Jordan, mají růstový mindset. Když chybují, tak si vůbec nemyslí, že selhávají. Jsou optimističtí a z chyb se učí namísto toho, aby je ignorovali anebo se jimi nechali odradit. Upravují své strategie a to, co nefungovalo se snaží změnit a nahradit něčím, co fungovat může. Pro ně jsou inteligence a dovednosti dynamické věci, co lze rozvíjet a zlepšovat.

Pamatuji si, jak jsme se jako žáci v hodinách přírodopisu učili, že buňky lidského těla se až na pár výjimek neustále obnovují. Jednou z těchto výjimek měly být mozkové buňky. Bylo nám řečeno, že člověk se rodí s určitým počtem neuronů, které s rostoucím věkem ubývají. Mimoto jakékoliv poškození mozku bylo považováno za nenávratné. Avšak poměrně nedávno vědci učinili několik zásadních objevů, které toto zcela vyvrací. Ukázalo se, že počet neuronů je možné v průběhu let zvýšit a lidský mozek je kromě regenerace schopný také přeprogramování se. Tyto procesy se nazývají neuroplasticita a neurogeneze.

Neuroplasticita je schopnost mozku přeprogramovat se a neurogeneze je proces vzniku nových mozkových buněk. Neuroplasticita spolu s neurogenezí nám umožňují naučit se prakticky cokoli, a to v jakémkoli věku. Hře na piano, nebo cizímu jazyku se lze podle všeho naučit i v 70 letech. Pokud má člověk vůli a touhu, tak je mu stále spousta možností otevřena. Mnoho pořekadel v sobě nese pravdu, naštěstí „starého psa novým kouskům nenaučíš“ mezi ně nepatří.

Další zajímavostí, která není stále popularizována do takové míry, do jaké by si zasloužila, je schopnost člověka naučit se geniality.  Ukázalo se, že ve spoustě oblastí může člověk dosáhnout statusu génia, pokud jsou splněny následující dvě podmínky. Tou první je hluboký zájem o danou oblast, ve které by člověk rád exceloval. A tou druhou je věnování dostatečného úsilí a času studiu a tréninku v této oblasti. Tady se hodí pořekadlo, které je v tomto případě pravdivé a to „tvrdá práce porazí talent, pokud talent dostatečně tvrdě nepracuje“.

Neučte se fakta, ale systémy

Fakta by ideálně měla být prostředkem k nějakému cíli. Samy o sobě jsou neplodná. Co by si měl každý člověk osvojovat tak nejsou ani fakta, jako systémy. Systémy jak přemýšlet, jak řešit problémy, jak komunikovat. Většina faktů má omezenou životnost, ale dobrý systém je nadčasový.

Můžeme začít tím, že si osvojíme růstový mindset a naučíme se nebát chyb. Zároveň si můžeme začít osvojovat systémy, které pro nás mohou být prospěšné. Jedním z takových systémů může být i naše univerzální rovnice úspěchu, o které jsme psali v minulém článku (odkaz zde).

Klíčové je nebát se chyb, objevovat a zkoušet. To co funguje, to si ponecháme, co ne, od toho upustíme. A tak stále dokola, dokud nejsme spokojeni s tím, čeho se nám dostává. Série těchto článků „Jak hledat pravdu“ je o zpětné vazbě, která je součástí univerzální rovnice úspěchu.

Aby nám zpětná vazba vůbec k něčemu byla, musí být pokud možno co nejobjektivnější. To znamená, co nejméně deformována našimi mylnými představami a přesvědčeními. Jedině taková zpětná vazba nám může pomoci na cestě k úspěchu. Vyžaduje to odhalení mylných přesvědčení, chybných úsudků a všeho ostatního, co nám brání vidět svět takový jaký skutečně je. Je nesmírně jednoduché ohýbat realitu a interpretovat si věci tak, abychom se mohli zříci odpovědnosti a svést naše neúspěchy a trable na cokoli jiného, jen abychom se vyhnuli vlastním nedostatkům a naší odpovědnosti za jejich nápravu. Bohužel tento přístup nám nepřinese nic pozitivního a rozhodně nás nedostane do cíle. Proto je potřeba obrnit se dávkou pokory, odvahy a soucitu k sobě samým. Proč pokorou, odvahou a soucitem? Na cestě za pravdou začneme odhalovat hromadu chyb, kterých jsme se dopustili a nebo se neustále dopouštíme. Abychom se toho nezalekli a pokračovali dál, je zapotřebí naučit se si odpouštět. Pak má člověk znova sílu na to pokračovat a odhalovat další překážky, které mu brání v cestě za vytyčeným cílem.

Tento článek byl inspirován knihou Black Box Thinking: Why Most People Never Learn from Their Mistakes–But Some Do, ve které autor rozebírá vztah k chybám a jeho dopad naši schopnost se adaptovat a uspět.