Trendy v následujících letech

Díl I: Minulost a současnost

16 ledna, 2022

Tomáš Petřík

Dnešní článek je první díl nové série nazvané „Trendy v následujících letech“. Cílem bude identifikovat klíčové trendy, které mohou nabízet vynikající investiční příležitosti. Série bude mít celkem tři díly a tento díl začne analýzou toho, kde se nacházíme a jak jsme se sem dostali. Může se zdát, že chvílemi se bude jednat o tvrdou kritiku, nicméně cílem není kritizovat. Cílem je identifikovat největší problémy současnosti a pak se podívat na možná řešení. Výstupem nebudou konkrétní investiční doporučení. Pouze se zaměříme na oblasti, v kterých bychom mohli investiční příležitosti hledat.

Jak vnímat svět

Pokud se člověk dívá na současné dění kolem otevřenýma očima, tak si může všimnout určitých trendů, které se mohou zdát zpočátku děsivé. Člověk mívá strach především z neznáma. Jakmile však začne tyto trendy chápat spolu s jejich negativními a pozitivními aspekty, obavy se začnou pomalu vytrácet. Naším cílem bude tyto trendy společně prozkoumat a pochopit do takové míry, aby:

jakékoli obavy zmizely,
abychom byli schopni identifikovat největší rizika a minimalizovat je,
abychom byli schopni identifikovat největší příležitosti a maximalizovat je.

Pocit určité nejistoty však zůstane, jelikož budoucnost není pevně daná. Budoucnost není prostou přímou cestou, kterou jen člověk musí objevit a jít po ní. Budoucnost bychom si měli spíše představit jako urostlý strom plný silných větví, z kterých vyrůstají větvě menší, z nichž raší větvě další a další. Cestu ze současnosti do budoucnosti si můžeme představit jako pohyb od kmenu stromu po jeho větvích do koruny směrem nahoru, kdy v jakýkoliv okamžik se můžeme nacházet pouze na jednom místě. Jakmile se vydáme z kmene na první rozcestí v podobě větvení, tak konkrétní okolnosti včetně našich rozhodnutí určí, po které z těchto větví se vydáme. Toto se neustále opakuje s každým následujícím místem, kde se větev znova štěpí na větve další. Každou větev si tak můžeme představit jako alternativní realitu, nebo paralelní vesmír. Jako příklad si můžeme uvést následující pátek, co je před námi. V jedné z možných budoucích realit jsme se rozhodli jít do kina, v jiné do divadla, v další z nich do restaurace a v některé z nich jsme zůstali doma a rozhodli se číst si knihu.

Podobně bychom měli vnímat i svět investování. Do určité míry jsme schopni identifikovat jaké větve se před námi nachází, jinými slovy lze určit ty nejzajímavější trendy a jaké pravděpodobné budoucí scénáře tyto trendy s sebou nesou. Každý z těchto trendů reprezentuje investiční příležitost a na nás je, abychom odhadli nejen jaká jsou s ním spojená rizika a příležitosti, ale rovněž jaké jsou jeho šance na úspěch. Společnost jako celek se vydá po jedné z mnoha větví a na nás je určit, jaký trend či trendy tato větev reprezentuje. Občas nám do toho může vstoupit tzv. Černá labuť, ale o té si povíme až v následujícím článku. Je to fenomén, kterého bychom si měli být vědomi a mít neustále na paměti.

V tomto článku tak začneme analýzou toho, kde se nacházíme a pak postupně přejdeme k tomu, co už se teď pomalu začíná rodit a s větší pravděpodobností se stane významným trendem do budoucnosti.

Tyto trendy se do velké míry točí kolem technologií. Technologie vytváří tyto trendy, které formují celou společnost i přesto, že to hlavní, co se veřejně diskutuje je politika. Dnešní mainstreamová média nás bombardují informacemi, které často nemají nebo mají minimální dopad na naše životy a uspořádání společnosti v dlouhodobém časovém horizontu. Technologie, respektive to, co umožňují, jsou často tím, co skutečně určuje směr, kam se jako společnost vydáme.

Centralizovaný svět

Svět v současné době prochází masivními změnami, a to hned z několika důvodů. Jedním z nich je neudržitelnost současného způsobu fungování společnosti, který je s námi od konce 2. světové války. Tento systém je postaven na neustálém růstu, jenž je financován nikdy nekončícím konzumem. Dnešní uspořádání světa a jeho fungování se však začalo rodit mnohem dříve. Jedním z klíčových motorů byla průmyslová revoluce, která s sebou přinesla nutnost centralizace. Nicméně i to nebyl ten zlomový okamžik, co započal trend centralizace v čele s novým společensko-politickým uspořádáním obyvatel zvaným národní stát.

Je potřeba se vrátit do období Středověku, což bylo velmi temné období, které po dlouhou dobu sužovalo celou Evropu (období mezi 4. a 14. stoletím našeho letopočtu) [1]. Toto období úpadku a temnoty nastoupilo po rozpadu Říma. V období antického Říma jsme měli centrální topení, akvadukty (předchůdce moderního vodovodu) a kanalizace, včetně peněžního systému postaveném na zlatém standardu. [2, 3, 4] Všechny tyto vynálezy se s jeho zánikem na dlouhou dobu z Evropy vytratily.

Rozkvět započal až s příchodem 16. a 17. století, a to díky církevním reformám. S příchodem církevních reforem započala obroda a království byla postupně transformována na státy. Tyto reformy by však samy o sobě nezpůsobily tak radikální transformaci nebýt vzniku nové technologie. Touto technologií nebylo nic jiného než knihtisk. [5] A právě ten zažehl masivní demokratizaci informací. Zjednodušeně řečeno umožnil rychlé a levné šíření informací. Některé informace měly charakter nových a radikálních myšlenek, jakými byly právě i myšlenky tehdejších církevních reformátorů. Knihtisk srazil náklady na výrobu a distribuci tiskovin na takovou úroveň, že si de facto každý mohl dovolit vlastnit literární díla, což dalo běžným lidem přístup k informacím, které byly do té doby střeženy a „cenzurovány“ kněžími v čele s církví. Tato souhra náhod bylo to, co začalo nevídaným způsobem transformovat celý kontinent.

„Nic nemůže zastavit myšlenku, pro niž nastal čas.”

– Victor Hugo, spisovatel

Nové a radikální myšlenky potřebují médium, pomocí kterého se mohou šířit. Správný čas pro takové myšlenky nastává v momentě, kdy je k dispozici ideální podhoubí pro to, aby se tyto myšlenky uchytily a sílily. Tímto podhoubím bývá velice často technologie, která umožňuje něco, co bylo do té doby nemyslitelné. Myšlenky, kritizující církev, se šířily jako oheň díky letákům vytištěným na knihtisku.

Církev se reformovala a věda začala rozkvétat. Vznikly státy s národy a národními identitami, jak je známe dnes. Území jasně definována hranicemi, uvnitř nichž lidé mluví společnou řečí, salutují před stejnou vlajkou a zpívají dohromady jednu píseň – hymnu, která všechny občany sdružuje. Toto šlo ruku v ruce s průmyslovou revolucí, kdy velké masy lidí začaly přecházet od zemědělství k průmyslu, jakožto klíčové ekonomické činnosti. Jednalo se o trendy, které vedly k centralizaci na všech možných úrovních. Města se rozrůstala, zakládaly se školy (spolu s povinnou školní docházkou) a vznikaly velké podniky a později začaly vznikat i korporace. Dá se konstatovat, že se skutečně jednalo o období centralizace, které s sebou neslo obrovský nárůst efektivity, a my se možná nacházíme na jeho vrcholu, resp. konci.

Tato éra národních států se možná blíží pomalu ke konci s tím, jak upadá vliv a role Spojených států ve světě. Spojené státy byly spolu se Sovětským svazem vrcholem tohoto období jakožto příklady „superstátů“, kdy každý z nich stavěl na odlišných ekonomických principech. Co měly oba státy společné (i ostatní státy obecně), je neustále narůstající státní aparát s bující byrokracií a donekonečna rostoucími náklady na provoz.

Národní státy se začaly formovat jako něco, co bylo vytvářeno obyčejnými lidmi pro obyčejné lidi. Takže zpočátku zde byl stát (většinou) v roli služebníka, co (většinou) sloužil svým občanům. Tento vztah se však postupem času změnil v něco jiného. Dnes je stát řízen politiky a úředníky, co nemají blaho občanů na prvním místě. Zpravidla mají na prvním místě své vlastní zájmy. Státní aparát a lidé v něm dnes pracující fungují s přesvědčením, že občané jsou tady pro stát. S tím, jak se státní aparáty rozrůstají, tak vzrůstají i výdaje na jejich provoz, v důsledků čehož přibývají nové formy vybírání a přerozdělování peněz jeho obyvatel.

Co je tedy jádrem problému? Finanční neudržitelnost tohoto systému. Jinými slovy dnešní úroveň centralizace přestává být schopna si na sebe vydělat a výdaje v případě některých států již překračují jejich příjmy. Co nás teď čeká, je jakási „decentralizace“, kdy se některé velké územní celky začnou rozpadat na menší a spoustu veřejných služeb začne nabízet soukromý sektor. Otázkou je, kterých států se to bude týkat. Jedněmi z adeptů na rozpad jsou Spojené státy a ušetřena nemusí být ani Evropská unie. Přebírání veřejných služeb soukromým sektorem již nějakou dobu probíhá (např. Česká pošta vs PPL, DHL, nebo ČD vs RegioJet apod.).

Následující jednoduchý graf reprezentuje něco, co se v ekonomice nazývá „Úspory z rozsahu“ (anglicky „Economies of Scale“). Ukážeme si, kde se na tomto grafu nacházíme, z čehož vyplyne, v čem je problém.

Křivka reprezentuje průměrné náklady produktu (či služby) v závislosti na jeho vyprodukovaném množství. S narůstajícím množstvím produktu (či služby) tak klesá jeho cena. Toto pokračuje až do dosažení bodu Q* (optimální bod), který představuje ideální velikost produkce. V případě této části křivky mluvíme o rostoucích úsporách rozsahu (označena zeleně). V tomto bodě se dosahuje maximální efektivity, jinými slovy tady dostáváme „nejvíc muziky za nejméně peněz“.

Jakmile ale tento bod překročíme, tak průměrné náklady začnou narůstat. V případě této části křivky mluvíme o klesajících úsporách z rozsahu (označena oranžově).

Se vznikem států se společnost ocitla na počátku křivky v oblasti rostoucích úspor. Jak se státy rozrůstaly, tak jsme se posunovali po křivce směrem k bodu Q*. S tím narůstala efektivita států a občané tak dostávali více a více muziky buďto za stejné peníze nebo dokonce za méně peněz.

My se dnes ovšem nacházíme za bodem Q* na pravé části křivky, kdy náklady neustále narůstají a my za stejnou, nebo někdy dokonce i horší službu, platíme stále více.

Samozřejmě uvedený graf výše neplatí plošně pro jakékoli produkty a služby. Jsou příklady, kde s narůstajícím množstvím jsou průměrné náklady stále nižší a nižší. Typickým zástupcem takové kategorie je software.

Jako příklad si můžeme uvést hru Angry Birds. První verze této hry vyšla v roce 2011. Celkové náklady na vývoj a distribuci byly 100 000 euro. Tyto náklady zůstávají stejné nehledě na to, kolik si hra najde svých příznivců. Jinými slovy náklady se nemění ať už hru zakoupil pouze jeden člověk nebo 100 milionů lidí. Průměrné náklady ovšem klesají přímo úměrně s narůstajícím počtem lidí, co si hru zakoupí. Pokud si firma získá pouze jednoho zákazníka, tak průměrné náklady se rovnají 100 000 euro, což jsou celkové produkční náklady. Pokud ale firma získá 100 000 zákazníků, pak průměrné náklady na jednoho zákazníka vychází na 1 euro. Pro zajímavost si zmíníme, že první verze této hry vydělala 50 milionů euro. Což je velice slušná návratnost. [6] Bohužel v případě států k podobným návratnostem nedochází. Příkladem mohou být silnice, které jsou stále dražší a jejich kvalita bývá často pochybná.

Centralizace byla nicméně nezbytným krokem pro zvýšení efektivity a zvýšení blahobytu obrovských mas lidí napříč celým světem. Teď se ovšem zdá, že přichází něco nového.

Možná už jste postřehli trend opačný, který nabírá na síle. Tímto trendem je decentralizace, která navazuje na centralizaci. Ta nám může pomoci nadále zvyšovat životní úroveň spolu se zvyšováním efektivity. Je potřeba neplést si to s konzumerismem. Zvyšování standardu žití se nemusí rovnat neřízenému konzumování všeho možného. Naopak skutečné zvyšování životního standardu přichází v momentě, kdy se společnost soustředí na významnější aktivity než na obyčejnou spotřebu s cílem uspokojení okamžitých krátkodobých a často velmi povrchních potřeb. Zvyšování efektivity je o získávání více produktů a služeb s menším množstvím zdrojů, než bylo potřeba doposud. Těmito zdroji jsou jak suroviny, tak náš čas.

Decentralizace je trend, který je především umožněn technologiemi jako jsou internet, osobní počítače a mobilní telefony. Toto představuje infrastrukturu 21. století, která propojuje celý svět. Díky různým aplikacím už neexistují ani jazykové bariéry. Dnes je opravdu možné komunikovat odkudkoliv s kýmkoliv a kdykoliv.

Samozřejmě tato cesta od centralizace k decentralizaci nebude hladká. Čeká na nás spousta nástrah a my nejednou škobrtneme.

Obrázek 1 Naše plány (obrázek nahoře) vs realita (obrázek dole)

Poznámka:

Knihtisk byl poprvé vynalezen v Číně někdy mezi lety 704 až 751 našeho letopočtu. První známá kniha, jež byla vytištěna byla „Diamantová Sutra“, která vznikla v roce 868. Později se začaly objevovat biografie, filozofická díla, kalendáře i hrací karty. Nicméně knihtisk se z Číny do Evropy nedostal. V Evropě byl vynalezen v 15. století člověkem jménem Johannes Gutenberg. [5]

Revoluce informačních technologií

V minulém století započala revoluce informačních technologií a my jsme přesto stále na počátku. Jednou z nejcennějších komodit dnešní doby jsou informace. Informace jsou to, co nám umožňuje řešit problémy a pomáhá nám dostat se tam, kam se chceme či potřebujeme dostat.

„Nápady jsou novodobou ropou.“

„Ideas are the new oil.“

– Naval Ravikant, investor a filozof

Ještě před pár desítkami let bylo jednou z nejobtížnějších věcí dostat se k informacím. Proto byl vynález knihtisku v Evropě velikým milníkem, který byl jednou z klíčových věcí, jež umožnila Evropě vystoupit ze Středověku.

Pozn.:

Před vynálezem knihtisku existovalo v celé Evropě jen něco okolo 30 000 knih. Johannes Gutenberg se narodil okolo roku 1400, okolo roku 1440 vynalezl a optimalizoval knihtisk do takové míry, že se stal vysoce efektivní. Gutenberg zemřel v roce 1468 a v roce 1500 již kolovalo po Evropě 10 až 20 milionů knih. Za dalších sto let to bylo 150 až 200 milionů. V průběhu 150 let od doby, kdy knihtisk spatřil světlo světa, tak počet knih v Evropě vzrostl 5000krát. [5]

Nicméně informace byly nadále po dlouhou dobu vzácným artiklem. Toto je možná jedním z důvodů, proč se ve školách lpělo na „biflování“ informací. Pokud si člověk tyto informace nezapamatoval ve škole, tak se k nim těžko mimo školu dostával.

To se změnilo s příchodem internetu a cenovou dostupností osobních počítačů a mobilních telefonů. V dnešní době tedy není problém dostat se k informacím. Pokud máme dnes otázku, na kterou hledáme odpověď, tak nás od odpovědi, krom vyslovení otázky samotné, dělí pouze jedna krátká věta. Ta krátká věta zní „Hey Siri“, případně „Hey Google“. Následuje naše otázka a telefon nám během okamžiku poskytne odpověď.

Z nějakého důvodu má lidská společnost tendence přecházet z jednoho extrému do druhého. Do nedávna bylo extrémem nedostatek informací a dnes se nacházíme na druhém konci tohoto spektra, kdy čelíme neustále záplavě informací. Bohužel tak čelíme novému problému. Dnes musí být člověk schopný oddělit „signál od šumu“, tzn. najít ty správné a důvěryhodné informace v záplavě nepravdivých nebo zastaralých informací.

„Ve věku informací se nevědomost stává volbou“

„In The Age Of Information, Ignorance Is A Choice“

– Donny Miller, spisovatel

V současné době je jednou z nejdůležitějších dovedností kritické myšlení ve spojení s aktivním hledáním pravdy. Až doposud jsme byli především pasivními příjemci informací, které jsme byli zvyklí automaticky přijímat jako fakta skrze „centralizovaná“ mainstreamová média. Tato média jsou bohužel ve vlastnictví úzké skupiny lidí, co hájí své vlastní ekonomické zájmy před zájmy svých diváků, posluchačů a čtenářů.

Pokud je člověk nadále pasivním příjemcem informací, tak používá nepřesné údaje pro navigaci světem. Jeho mapa je „zkreslená“. Jak ovšem poznat, jestli používáme nepřesné informace?

Jedním z dobrých indikátorů je míra našeho překvapení. Pokud jsme neustále něčím překvapeni, zaskočeni či zklamáni, pak je dost možné, že naše očekávání a predikce stavíme na základě nepřesných případně nepravdivých informací.

Éra informačních technologií a hojnosti informací po nás vyžaduje osvojení si nových dovedností, které donedávna nebyly potřeba. Jediné, co nám zbývá, je přizpůsobit se. Pokud se naučíme v dnešním světě a ve světě, který přichází, fungovat, tak budeme schopni minimalizovat rizika a negativní dopady těchto technologií, a naopak maximalizovat jejich pozitivní přínos. O jakékoli technologii platí to samé, co platí pro oheň. Je to dobrý sluha, ale zlý pán. Je potřeba z těchto všech nástrojů, včetně informací, udělat své sluhy, ať slouží v náš prospěch a pro naše blaho.

Svět plný šumu, ve kterém se obtížně hledá signál

Jedním z příkladů, jak tradiční média zkreslují realitu, dokládá obrázek níže. Graf nalevo zobrazuje nejčastější příčiny úmrtí ve Spojených státech amerických rozdělených podle kategorií (vyjádřeno v procentech z celkového počtu zemřelých). Dva grafy zprava pak vykreslují, čemu a do jaké míry věnovala tradiční média vysílací čas a prostor v novinách, když se zabývala úmrtími. Jinými slovy graf vlevo reprezentuje skutečnost a grafy vpravo reprezentují, o čem nás nejčastěji informují.

Obrázek 2 Grafy zleva směrem doprava: (1) příčny úmrtí, (2) nejčastěji vyhledávané na internetu,(3) média – New York Times, (4) média – The Guardian [7]

Média věnovala více jak 50 % času zprávám týkajících se terorismu a vražd, zatímco téměř 60 % všech úmrtí byla způsobená nemocí (srdeční onemocnění a rakovina). Terorismus a vraždy měly na svědomí „pouze“ 0,91 %. Nemoci měly na svědomí více jak 80 % všech úmrtí.

Dříve se snad dalo tradičním médiím věřit více (o čemž pochybuji na základě vyprávění mých rodičů), nicméně v dnešní době tyto organizace a instituce po celém světě podléhají cenzuře a dezinformacím. Důvod je poměrně prostý. Tato média jsou vlastněna malou skupinou vlivných lidí, která vlastní i další společnosti a mají tak silné ekonomické zájmy, jež hájí. Jedním z příkladů, do jaké míry jsou dnes tradiční média kompromitována, je jejich neochota objektivně, zdali vůbec, reportovat o masivních protestech proti covidovým opatřením, které neustále probíhají po celém světě. Na Twitteru, TikToku, YouTube a dalších sociálních médiích se to jen hemží zprávami o demonstracích ze všech koutů světa, zatímco v televizi a novinách ticho po pěšině. Je naprosto irelevantní, zda člověk s protesty souhlasí či nikoli. Člověk by měl být informován vždy o jakémkoliv dění, které má či může mít dopad na jeho život. Jak moc se tyto taktiky liší od taktik minulého režimu, které mnozí z nás známe pouze zprostředkovaně skrz vyprávění našich předků?

„Pokud za produkt, který využíváte, neplatíte, pak vy jste ve skutečnosti tím produktem.“

„If you’re not paying for the product, you’re the product.“

Číst iDnes, anebo Novinky s cílem být objektivně informován je jako pročítat marketingové letáky supermarketů s cílem udělat si obrázek, jak má vypadat zdravé stravování. Toto se týká všech tradičních médií po celém světě. Ani Spojené státy ani Česká republika nejsou výjimkou. Ve světě investování a obchodování dokonce koluje následující poučka „kupte fámu, prodejte zprávu“ (v originále „buy the rumor, sell the news“).[8] Co to znamená? Že když vám ve finančních médiích doporučí nákup čehokoli, ať je to akcie, dluhopis nebo cokoli jiného, tak bývá zpravidla nejlepší čas udělat pravý opak, případně nedělat nic. To samé platí naopak. Jakmile na vás křičí „prodejte“, tak byste měli zvážit, jestli nenakoupit. Faktem je, že všichni sledují zpravodajství, ale každý z nás používá získané informace jiným způsobem. Tradiční finanční zpravodajství jsou používána pro manipulaci trhem a profitování na malých investorech. Toto dokonce veřejně přiznali lidé, kteří jsou součástí tohoto byznysu jako např. moderátoři investičních pořadů.

„Co se jeví jako náhoda, nebo něco překvapivého v případě určitých znalostí (které máme), se tak nemusí jevit v případě, kdy máme k dispozici více informací.“

„What appears random for one state of knowledge may not be if we are given more information. “

– Howard Mark, investor

Pozn.:

Jim Cramer je více jak 15 let moderátorem pořadu „Mad Money with Jim Cramer“ na americké televizní stanici CNBC, kde informuje o dění na finančních trzích a vydává doporučení, co by měl investor dělat. Kdysi dávno v jednom rozhovoru na internetu prozradil, jak velcí investoři zneužívají tyto pořady ve svůj prospěch, kdy jejich obětmi byli běžní investoři. Video zde. Pokud si říkáte, proč by něco takového veřejně přiznával, tak je dobré si uvědomit, že v té době byl internet něčím jiným, než je dnes. Většina lidí měla internet za koníček pro hrstku nadšenců a po finanční krizi v roce 2000 („Dot-com Bubble“) si mysleli, že to nejlepší má internet za sebou. Tehdy se ještě nevědělo, že co se jednou dostane na internet, tak už to nikdy nezmizí. Příklad toho je i toto video, které je neustále mazáno (YouTubem) a znova nahráváno (uživateli).

Globalizace

Globalizace měla obrovský dopad na společnost a de facto erodovala původní význam státních hranic. V našich myslích se státní hranice stávají pomalu irelevantní. Nemluvím o tom, že hranice nemají nadále smysl, ale že jejich charakter se změnil. Státní hranice, jak je známe dnes, již zcela neodráží jejich původní smysl. V minulosti státní hranice od sebe oddělovaly skupiny lidí, které byly velice odlišné. Tyto skupiny (národy) se mezi sebou odlišovaly tím, jakým jazykem hovořily, jaké měly tradice, jakou měly náturu apod. Rozdíly mezi národy se dramaticky zredukovaly a mezi státy na západu se staly prakticky nepatrnými.

Poznal jsem to na vlastní kůži, když jsem pracoval v IT pro nadnárodní firmy v různých částech Evropy. Zjistil jsem, že jsem měl velice podobný smysl pro humor s mými kolegy, podobné zájmy, sledovali jsme stejné filmy a stejné seriály.

Pak jsem narazil v jedné knize na něco, co potvrdilo mou osobní zkušenost. V dnešní době jsou si daleko více podobní lidé, co se věnují stejnému oboru bez ohledu na to, jaké národnosti jsou, než dva různí lidé stejné národnosti, ale různých pracovních oborů. Jako jednoduchý příklad můžeme uvést studenty politologie, kdy jeden je z České republiky a druhý z Japonska. Tito lidé mohou mít víc společného než student politologie a student IT z České republiky. Samozřejmě existuje spousta výjimek a nelze tento popis aplikovat na všechny.

Nicméně je možné, že za „pár“ let (myšleno desítky let a více) mnoho národů se přetransformuje a místo nich se začnou formovat „národy“ nové, kde se občané budou sdružovat na základě společných hodnot, ke kterým přirozeně došli sami a nebyli jim vštěpeny státními institucemi. Je možné, že právě to, co se dnes děje, je to, co povede k tomuto výsledku. Je možné, že jsme vyčerpali veškerý potenciál z období národních států a je čas nahradit je něčím novým, co daleko více reflektuje dnešní uspořádání světa. O tomto se široce a podrobně hovoří v knize „Sovereign Individual“. Možná jsme na konci období, které by se dalo nazvat „vrcholem centralizace“ a pomalu přecházíme do světa, který bude více decentralizovaný. Uvedená kniha byla vydána v roce 1998 a spoustu předpovědí se již naplnilo (mezi nimi mimo jiné i vznik a úspěch kryptoměn).

Samozřejmě snažit se předvídat budoucnost je ošemetné. Spíše než jeden konkrétní scénář, je lepší vizualizovat scénářů více s tím, že každému z nich můžeme připsat určitou pravděpodobnost naplnění (viz stromový graf v úvodu článku). Pokud je tedy decentralizace jednou z alternativních budoucností, tak další je naopak centralizace ještě intenzivnější. Evropská unie se může daleko více integrovat, Spojené státy se mohou integrovat s Mexikem a Kanadou atd. V takovém případě vidím nástup totalitních režimů, kdy vládne úzká skupina lidí spolu s korporacemi nad většinou obyvatel. Již teď je velice patrná snaha cenzurovat na internetu cokoli, co není v souladu s „oficiálním příběhem“ politických stran v současnosti u moci. S rozevírajícími se sociálně ekonomickými nůžkami se tlačí do popředí levicová ideologie a útočí se na vše „kapitalistické“.

Historie se rýmuje. Tak či tak čelíme mnoha problémům a je potřeba se jim postavit a nějak je vyřešit. Otázkou je jak. Cest je spousta, což dělá celou situaci o to složitější.

Systematické selhávání tradičních institucí

Mluvili jsme o selhávání tradičních médií, ale bohužel se problém týká i současného systému vzdělávání. Je příliš nákladný, zastaralý a neodráží skutečné potřeby pracovního trhu. Školy neučí dovednosti, které člověk potřebuje k tomu, aby dnes uspěl na trhu práce. I zde jsou samozřejmě pozitivní výjimky, ale faktem je, že školy nás připravují na svět, jaký tady byl včera, zatímco selhává v tom připravit nás na svět, jaký je tady už dnes. Biflují nás fakta na rozdíl od toho, aby nás naučili používat určité modely myšlení, které jsou postavené na univerzálních principech, jež jsou nadčasové. Biflování fakt nemá nic společného s inteligencí. Od toho dnes máme telefony. Fakta přestávají být fakty daleko rychleji než kdy dříve s tím, jak se zrychluje tempo objevování nových informací, které vyvrací informace, jež byly doposud považovány za fakta.

Uveďme si jeden krátký příklad. Děti se dnes na školách v hodině dějepisu učí, že kolébkou civilizace byla Mezopotámie v době okolo 3 100 let př.n.l., což je zároveň počátkem psané historie. [10] V roce 1963 se však objevilo místo zvané Göbekli Tepe, které bylo založeno někdy okolo 10 000 let př.n.l. a nyní se o tomto místě mluví jako o počátku civilizace. [11, 12] Je samozřejmé, že učebnice dějepisu se jen tak hned nepřepíšou, ale čekal bych, že po více jak 50 letech by k tomu přece jen mohlo dojít. Bohužel podobných příkladů je více. Učíme naše děti spoustu věcí, které již nejsou pravda. Věda se s novými objevy bude vždy posouvat a co je dnes faktem může být zítra vyvráceno, proto by se mělo přehodnotit nejen co naše potomky učíme, ale také jak.

Neselhávají pouze školy, jež jsou zkostnatělé a nereagují dostatečně rychle na dramatický vývoj ve světě kolem, ale selhává také dnešní zdravotnický systém. Je potřeba být konkrétní. Akutní medicína, jako je ošetřování a léčba zranění a úrazů, se zdá být v pořádku. Dělá neustálé pokroky správným směrem. Nicméně léčba civilizačních a jiných onemocnění, především těch chronických, není tam, kde by mohla být. Mnoho doktorů se stále zaměřuje na odstranění symptomů místo toho, aby se zaměřovali na odhalování příčin nemocí. Chybí celostní přístup. Léčba se stává stále dražší a dražší, zatímco její efektivita klesá. Platíme stále více a více, zatímco muziky je méně a méně.

To nejlepší, co můžeme udělat, kdykoli jsme na pochybách, je podívat se na příklady z minulosti. Pamatuji si, že jako děti jsme začínali každý den snídání, kterou byla mísa plná cereálií s mlékem. Toto se tehdy prezentovalo jako zdravá snídaně nehledě na fakt, že to bylo plné zbytečných cukrů. Hromada cukrů a prakticky žádné bílkoviny. Přesný opak toho, co nejen dítě, ale člověk v jakémkoli věku potřebuje. Jak jsme se vůbec dostali do situace, kdy tyto produkty a jim podobné zaplavily náš trh a kdy veřejnost byla zároveň přesvědčována, že takové potraviny jsou základem zdravého stravování?

V 60. letech minulého století vědecká komunita zkoumala a vyhodnocovala, zda tuk nebo cukr byl hlavním viníkem mající na svědomí nárůst srdečních chorob. Bylo podezření, že viníky jsou oba. V roce 1967 tři vědci z Harvardské univerzity provedli rozsáhlý průzkum jiných studií a dat, který by jim umožnil dojít k jednoznačnému závěru. Za viníka označili cholesterol a tuky, konkrétně živočišné tuky. Jejich studie se publikovala v prestižních vědeckých časopisech a sloužila jako podklad pro doporučení týkajících se zdravého stravování. Jídelníček lidí se začal dramaticky měnit. Živočišný tuk začal být nahrazován ztuženými rostlinnými tuky a důraz se kladl také na sacharidy. Po dobu několika desetiletí tento trend pokračoval. A výsledek? Epidemie obezity, enormní nárůst srdečních onemocnění a cukrovky. Otázkou je, proč k tomu došlo? Co se stalo?

S množstvím nových dat se zjistilo, že zvýšený příjem sacharidů je pro člověka nezdravý a zvyšuje riziko srdečních onemocnění a výskytu cukrovky. Dále se přišlo na to, že ztužené rostlinné tuky jsou pro člověka toxické. Aby tomu nebylo málo tak se rovněž zjistilo, že živočišný tuk není prokazatelně nezdravý a nelze jej spojit s rizikem jak srdečních onemocnění, tak obezity, či jiné nemoci.

V roce 2016 vyplulo na povrch, že tehdejší výzkum vědců z Harvardské univerzity byl zaplacen obchodní skupinou reprezentující „cukrový“ průmysl. Toto zjištění bylo publikováno v jednom lékařsko-vědeckém magazínu v roce 2016. [13, 14]

Bod zlomu

„Podařilo se nám vytvořit společnost, ve které narůstající majorita lidí dělá zbytečnou práci, jenž je v mnoha případech kontraproduktivní. Ale zároveň věříme, že to co děláme, je nezbytné a důležité, a že naše práce má veliký pozitivní dopad na svět.“

– J Storrs Hall, autor knihy „Where is my flying car?“

Je možné, že se skutečně nacházíme na vrcholu centralizace, kdy veškeré instituce a ostatní systémy zcela vyčerpaly svůj potenciál a metastázovaly do takové formy, kdy se stávají neefektivními a neekonomickými. Dalo by se to přirovnat k tělu prospěšnému kmenu bakterií. V určitém množství je pro naše zdraví takový kmen bakterií nejen prospěšný, ale dokonce životně důležitý. Jakmile dojde k jeho přemnožení, může se stát parazitem a životu nebezpečným.

Současný svět centralizace a globalizace byl do určité míry nezbytně nutný k tomu, aby položil základy nového systému, který z něj přirozeně vyplívá. Tento systém je postavený na trendu opačném, jímž je decentralizace. Decentralizovaný svět je celý propojen, je schopen domluvit se jedním jazykem, ale přitom není závislý na centralizovaných institucích, a především na lidech, co takový systém řídí.

Decentralizace je také o efektivnějším využívání zdrojů, jehož maximálního potenciálu by se dost možná nedosáhlo, kdyby celý systém neprošel nejdříve fází centralizace a globalizace.

Lidé žijí v domnění, že některé činnosti musí vykonávat stát, jinak by je za a) buď nikdo nevykonával, nebo za b) vykonával hůře než stát. Po studiu příkladů jak z historie, tak ze současnosti jsem osobně došel k závěru, že tento argument je mylný. Stát je obecně nejen neefektivní v hospodaření s cizími penězi, ale také chybí i mechanismy, které by stát v případně neefektivního hospodaření penalizovaly takovým způsobem, aby ho to motivovalo k nápravě.

Státy samozřejmě nebudou chtít dopustit ztrátu kontroly a budou se naopak daleko více snažit o ještě větší centralizaci a kontrolu. Tyto snahy mají mnoho podob a jednou z nich je výzkum a vývoj státních digitálních měn (kryptoměn) inspirovaných Čínou (více se můžete dozvědět v našem článku zde, který se problematice státních digitálních měn věnuje do hloubky). Pokračuje to bojem proti globálnímu oteplování, kdy veškeré dočasné snahy jak Evropské unie, tak USA vedly k destabilizaci produkce elektrické energie a k vysokým cenám za energie. Nicméně politici svádějí vinu na všechny kolem s cílem odvrátit pozornost od skutečných viníků, jimiž jsou oni sami. Aby tomu nebylo málo, tak spěchají s řešeními, o nichž nás přesvědčují, že nás z veškeré té šlamastiky dostanou.

Tato řešení diskutují na společných setkáních, kde se schází s řediteli a majiteli těch největší korporací, kam se slétávají svými soukromými tryskáči. Tam pak z pódií kážou, co máme my obyčejní lidé dělat. Konzumovat méně, nakupovat elektrické automobily, omezit leteckou dopravu apod. Není to ironie, slyšet to od lidí, co se schází se svými přáteli na různých místech po celém světě, kam se dopravují každý svým vlastním letadlem?

World Economic Forum je jednou z organizací, která taková setkání pořádá. Setkání, kde se hovoří „o nás bez nás“. Elity s politiky hovoří o tom, co je pro nás nejlepší, aniž by se nás kdokoli zeptal, jestli s tím souhlasíme. Nevím, co mi to připomíná, ale něco mi říká, že když k tomu naposled za našimi zády došlo, tak to nebylo dobré (nápověda: Mnichov z roku 1938 nás zdraví). Tyto organizace vytváří cíle a plány, jak těchto cílů dosáhnout. Toto vše otevřeně a veřejně diskutují, takže ani nemůžeme říct, že se jedná o konspirační teorie. Viz obrázek tweetu níže.

Obrázek 3 Jedna ze zářivých vizí možné budoucnosti čekající na Evropany; zdroj: @wef

Titulek odkazuje na esej dánské političky, která v ní polemizuje, jak by mohla vypadat Evropa v roce 2030. Titulek v překladu zní:

„Vítejte v roce 2030. Nic nevlastním, nemám žádné soukromí a život nebyl nikdy lepší.“

Nejedná se o vtip. Článek mezitím stáhli z internetu (ale samotný tweet nesmazali). Článek se ovšem dá přečíst zde. [16] V něm se hovoří o tom, jak je vše v budoucnu buďto zadarmo anebo se to pouze pronajímá. Osobní vlastnictví tak neexistuje. Jedná se samozřejmě pouze o blogový článek popisující představy jednoho člověka o budoucnosti, ale faktem zůstává, že s takovými nápady a názory přichází lidé, kteří řídí naše životy.

Pokud vás některé informace šokovaly, tak je velice pravděpodobné, že žijete v informační bublině, která vás izoluje od širší reality a toho, co se skutečně děje. Proto je důležité zásadní informace ověřovat z více zdrojů. Je potřeba být vždy do určité míry skeptický, co se týče jakékoli informace, a to včetně informací, o kterých jsme přesvědčení do morku kostí, že jsou pravdivé. Co je pravda dnes, nemusí být pravda i zítra. Toto se týká i našich článků. Je potřeba být otevřený alternativám a věci ověřovat a analyzovat.

Shrnutí

Asi si teď říkáte, jak toto vše souvisí s investováním? Daleko více než možná tušíte. Toto dokonce nesouvisí pouze s investováním, ale s celkovou kvalitou našeho života.

Nejen v IT oboru se říká „odpad dovnitř, odpad ven“ (v originále „garbage in, garbage out“). Jedná se o narážku týkající se problematiky kvality a zpracování dat. Jinými slovy, pokud analyzujeme nějaká data s cílem dojít ke spolehlivým závěrům, ale naše vstupní data jsou špatná (odpad), tak i závěry budou špatné (další odpad). Jak se lidově říká „z hovna bič neupleteš“. A to je kamenem úrazu. Abychom se mohli co nejlépe rozhodovat tak v první řadě potřebujeme kvalitní data. Musíme se naučit tato kvalitní data aktivně vyhledávat a také musíme být schopni vyhodnotit, zda se skutečně jedná o kvalitní data.

V dnešní době je velice obtížné odlišit signál od šumu. Informací je záplava a velká část z toho je často zavádějící nebo zcela nepravdivá. Opravdu se není čemu divit, když většina lidí tento obtížný boj, kterým je hledání pravdy, vzdá a rozhodne se tuto odpovědnost přenést na jiné lidi, či organizace, ať už to jsou politici, mainstreamová média nebo státem placení odborníci.

Naštěstí kdo hledá, najde. Je nepřeberné množství lidí, kteří nám pomáhají odhalovat skutečnou pravdu. Jsou knihy, články a podcasty, které obsahují cenné a kriticky důležité informace. Na nás je naučit se to vše vyhledávat a kriticky analyzovat. Jen tak budeme schopni si vytvořit dobrou mapu, která nám bude pomáhat v navigaci světem. Je to proces na celý život. Je to něco, co si lze osvojit a vytvořit si z toho podobný návyk, jakým je čištění zubů.

V dalších článcích se přesuneme na pozitivnější aspekty této série. Cílem tohoto článku bylo analyzovat současnost a posvítit si na to, co bylo předtím a co nás dovedlo sem do současné situace. Víme, že je problém s narůstající centralizací, která se stává finančně neudržitelnou a neekonomickou. Problém je s dnešním zpravodajstvím, vzděláváním a se zdravotnictvím. Rovněž máme problém s energetikou, ale toto jsme si probrali v jednom z předchozích článků („Defenzivní portfolio“) a v budoucnu se k tomu ještě vrátíme v samostatném článku.

Média a politici tvrdí, že tím největším problémem je globální oteplování. Pokud si však člověk dá tu práci, tak zjistí, že daleko větším problémem je něco zcela jiného. Tím největším problémem je dnešní svět financí v čele s centrálními bankami. Stavět ekonomiku na používání ničím nekrytých peněz s sebou nese katastrofické důsledky. Toto téma jsme ovšem z dnešního článku vynechali, jelikož jej často rozebíráme v jiných článcích.

V dalších dílech se podíváme na možná řešení a především na to, jak se připravit na svět, který tady bude zítra. Budoucnost může být velice pozitivní a zářná. Vše je v našich rukou, proto tomu musíme jít naproti. Spousta lidí si myslí, že sami nic nezmůžou, což je naprostý omyl. Opak je pravdou. Jakákoli změna začíná vždy u jednotlivce.

„Ať už si myslíte, že něco dokážete, nebo si myslíte, že to nedokážete, v obou případech máte pravdu.“

– Henry Ford, podnikatel